V ráji šumavském

I tady jsme si dali nohy křížem!Naše první vícedenní stanová expedice nás zavedla do pohoří Šumava. O plánu expedice netřeba rozepisovat další podrobnosti, vše podstatné na start je řečeno zde. Prožijte s námi raději Den první či Den druhý. Příjemné čtení!

Den první

V dáli Boubín...

Sraz plánován na „tři pětky“ na hlavním nádraží nás zastihl připravené, všichni účastníci expedice byli včas na svých místech a připraveni. Vzali jsme místa v rychlíku a po dvou přestupech (vždy do o třídu menšího vlaku, známka úspěšného přestupu :-) ) jsme dorazili do Vimperku. Start z Vimperského nádraží je mírně zmatený, chybí začátek turistického značení, proto rada všem  turistům – s nádražím v zádech se vydejte vpravo po silnici vedoucí nahoru do města. Po 300m narazíte na červenou značku KČT, která Vás zavede stejně jako nás do srdce Boubínského pralesa.

Máš-li srdce citlivé, duši velebnosti přírody otevřenou, vnímavou pro krásu její, staneš v němém úžasu, budeš se klaněti Tvůrci a jeho dílům; vzdáš hold naší staré Šumavě, vydají ohlas struny srdce tvého; i příšerný její ráz, jevící se hlavně za pochmurného počasí, dojme tě, jako tě dojímá smutná písen; budeš se težko loučiti s pohledem na hory naše a přicházeti budou chvíle, kdy vzdálen od ní zatoužíš; zapomeneš na nicotné naše pletky, malicherné štvanice…“

Tým Expediční myšlenky pohromadě!

Pokud se vydáte  po našich stopách, připravte se na vysokou trávu, neproklestěné lesní či luční pěšiny, mírně bahnitý terén. Odměnou nám však byly nádherné pohledy do vlnící se krajiny, jejiž ráz se pozvolna mění se stoupající nadmořskou výškou. Začátek trasy byl pro mne osobně ztížen alegií, která se ozvala opravdu v nepravou chvíli, takže o smrkající kulisu bylo postaráno. Xyzal pomohl, leč nevím jak Vám, ale já jsem po něm dost utahaný (což bylo vidět po celou dobu expedice). Pokračovali jsme pohodovým tempem a postupně se nořili do lesů. Stoupání po strmých svazích a lesních cestách bylo opravdu prudké. Za čas atakující hranici tří hodin jsme dosáhli vrcholu pralesu Boubín – rozhledny. Ta se pne z 1362m n.m. o další 21 výškových metrů vzhůru a nabízí kouzelné výhledy do všech světových stran. Pohled na Alpy nám byl odepřen – snad jindy.

Občas jsme museli chytat balanc

Sestup byl strmý a rychle jsme ztratili pracně nebyté výškové metry. Cesta vede hustým lesem, který na několika místech ukazuje řádění kůrovce. Došli jsme na začátek naučné stezky. Vzhledem ke směru naší trasy jsme postupovali proti směru stezky, což jí na kráse neubíralo. Cesta byla příjemná, tabule jsou zpracovány hezky. Naše další zastávka byla u Boubínského jezírka, kde jsme se svlažili v jeho příjemně chladné vodě.  Ve chvíli kdy jsem nahlas vyjádřil, že pro skok do vody bych potřeboval  motivaci tak zazněl nápad, hodit doprostřed jezírka mé hodinky – naštěstí šlo o planý poplach, důkaz mé otužilosti byl odložen.

Nepřehlédněte kapačku u vchodu!

Postupně se skýtaly obrazy ukazující řádění kůrovce v plné šíři. Otázkou je – je to opravdu řádění? Není to jen prostý koloběh života v přírodě, do kterého se snažíme neurvale zasahovat? Nechť každý najde svou odpověď.

„ …polehly hvozdy nebetyčné – již nevstanou. Leží pně dosud na mnohých místech, ježto nebylo lze je odstraniti. Když se dal po dvou, třech letech kurovec do mrtvol i do zbylých živoucích, oloupali s nich dřevorubci kůru a oloupanou spálili. Ohně, které tenkrát všude hořely, byly panychidou, kterou človek zhynulému lesu ustrojil.“

S pomalu končícím dnem jsme se blížili k Lenoře, našemu cíli prvního dne. K němu nás nasměrovali místní „Rychlí&Zběsilí“ mládežníci a s úderem 19té hodiny jsme rozrazili brány tábořiště. Po nezbytném „check-in“u¨ jsme si dali zaslouženou večeři v Pensionu Anna v těsné blízkosti kempu. Zařízení není co vytkout, obsluha milá,rychlá,jídlo výborné a ceny přijatelné. V dobré náladě jsme se veselili a diskutovali do zhruba 22 večerní hodiny, která byla pro nás hraniční. Odebrali jsme se na (Záhořovo? rozhodně ne, správce kempu je více než symaptický!) lože . Před spaním ti otužilejší realizovali osobní hygienu na jezu v Lenoře, který skýtal dostatek pohodlí i pro koupel. Voda byla báječná :-).

Den druhý

Panorama Lenory

Po noci, jež byla rušena jen kapkami deště, sténáním raněných a běháním prostatiků, jsme se nasnídali ve společnosti správce kempu a jeho asistentky (oba zdravíme, díky za vše!). Dostali jsme cenné tipy a rady na cestu a po překročení jezu jsme vyrazili směr Jezerní stezka, první zastávka spojená s obědem ve vesnici Stožec. Předpověď pro druhý den byla nevalná, doufali jsme v cokoliv mimo silný déšť.

Při překročení jezu hrozilo vykoupání..

Na první zastávce proběhl trojboj mezi účastníky expedice v disciplínách vskutku nestandardních, kdy jsem se zhostil role nestranného arbitra. O výsledcích jednotlivých disciplín pomlčím,  čtenářům postačí výčet jednotlivých disciplín – hod  kamenem na cíl, skok po jedné noze k pařezu a hod kamenem do dálky. Užili hodně legrace, ostrostřelcům ZDAR! Cestou do Stožce jsme navštívili Stožeckou kapli – ukázku lidového řezbářství. Po krátkém odpočinku se vydali směr oběd. Razili jsme si cestu hustým lesním porostem, úzkými pěšinkami kde stěží noha nohu mine, výška porostu nám často sahala do pasu. Jen díky vlhkému počasí jsme se nemuseli obávat zmijí a okolo druhé hodiny polední jsme dosáhli Stožce. Oběd jsme realizovali v Restauraci Pstruh. Jestli Anně nebylo co vytknout, u Pstruha nebylo co chválit. Když zmíním plesnivý chléb a extrémně pomalou obsluhu, budu stále velmi tolerantní. Můžete-li, vyhněte se Pstruhovi velikým obloukem, Stožec nabízí minimálně další dvě restaurace, dost těžko mohou být horší. Po dlouhém (!!!) obědu jsme vyrazili směr Jezerní stezka. V tuto chvíli nám počasí ukázalo odvrácenou tvář. Velmi hustý déšť nás zaskočil ve fázi, kdy nás čekalo 11km ve větší míře na otevřeném prostranství. Teplota klesla k 16 stupňům a aktuální předpověď pro naši oblast byla velice nepříznivá – nadcházející 3 hodiny soustavného deště. Zhodnotili jsme síly, možnosti a rozhodli se expedici ukončit druhý den. Tryskem jsme se rozběhli vstříc místnímu nádraží, proudů vody  nedbaje, kde jsme chytili vlak jedoucí do Českých Budějovic (kde by chtěl žít každý), s následným přestupem na Prahu.  Ve vlaku jsme navázali zahraniční družbu se Slovinským týmem jedoucím za hmatatelnými krásami Prahy (takzvaná  s-turistika). Jejich Expedice bude určitě plodná, pánové ať se Vám líbí! Mimo tuto družbu jsme realizovali spotřebitelský expediční test konzerv. Ze srovnání vyšel nejlépe produkt firmy Heinz – fazole v tomatové omáčce, který zvítězil díky chuťi,konzistenci, vzhledu a přijatelné ceně. Tímto dostává nálepku vítěz testu a logo „Expediční myšlenka doporučuje“ (pro fy H. J. Heinz CR/SR a.s. – v případě zájmu o tisk našeho loga na Vaše plechovky, neváhejte a kontaktujte nás na adrese promo@myslenka.net – domluva možná).

Kdo s koho?

Závěr

V závěru snad jen zmíním vskutku nelehké rozhodnutí o předčasném konci, z kterého nikdo z nás neměl dobrý pocit. Pravým uměním je říci ne, vždy když je to potřeba. Jezerní stezko, Plešné jezero – tentokráte jsme Vás nezdolali ale ani zdaleka to nebylo naše poslední slovo. Děkuji všem členům  týmu za báječnou atmosféru ,přátelskou náladu a Mártymu za další bezchybně připravenou myšlenku!

„Jsem synem svých domovských lesů; miluji jejich drsnou přírodu…a to celou silou své duše.“

Karel Klostermann – básník Šumavy (1848 – 1923), citáty a výňatky z díla

Kompletní fotogalerie

Hlášky z Expedice

  • Karimatku si připnu k batohu na hulváta (a zhruba poté ve stovce dalších obměn – obleču se, vykoupu, umyju zuby, ustelu, najím, přeskočím, podlezu – vždy a zásadně na hulváta!)
  • Po zjištění, že slib prodavačky antibakteriální obuvi, který zněl – Pane, s touto obuví si nemusíte dělat strach z nepříjemného zápachu“, vyšel vniveč zaznělo prozaické: Ihned po příjezdu do Prahy půjdu z nádraží  za ní se slovy: Vážená slečno, přivoňte! (či drsněji – čichni)
  • Sloveso oblíbené na zejména na východě československa  – jebat – bylo slýcháno na expedici často ve všech možných tvarech a způsobech použití (obzvláště někteří se v tom přímo vyžívali a reagovali tak na jakýkoliv podnět – Ti si rozhodně okénko modrého života za ty dny nevybarvní, nicméně zapsáno to býti musí)
  • Od teď mi říkej náčelníku!
  • Pán je zřejmě vatař (zde následuje výčet movitého a nemovitého majetku, nutno vždy zdůraznit luxusní, originální, zákázkový, nadstandardní, exkluzivní)
Be Sociable, Share!

Zdeno se představuje:

Mnoho věcí, které nás v životě potkávají, není možné změnit. Ale vždy můžeme změnit to, jak tyto věci přijmeme a jak se s nimi vyrovnáme.
Příspěvek byl publikován v rubrice Realizované expedice se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

5 komentářů u V ráji šumavském

  1. Marty napsal:

    Zdeno, perfektní shrnutí! Dobrá práce. Děkuji za parádní společnost, jak Tobě, tak Adamovi!
    Těším se na příště, tentokrát již v pozici běžného člena výpravy :)

    • Zdeno napsal:

      Já děkuji….a příště se těš- v Beskydech jsem náčelníkem já, přichystám pro Vás báječnou výpravu!

  2. Adam napsal:

    Výborná reportáž! Díky vám oběma za to, že jsem mohl býti členem této expedice. Už teď se těším na další akci:-)

  3. Vater napsal:

    Je to pěkné a ty literární citáty jsou všechny od Klostermana?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


× pět = 25

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>