Milion kroků až na konec světa.

Když jsem poprvé četl Poutníka – Mágův deník od Paula Coelha, tak jsem si říkal, že by bylo fajn někdy projít ta místa popsaná v knize. Tehdy byl rok 2004 a Svatojakubská pouť mi přišlo něco strašně vzdáleného a nepředstavitelného.

Postupem času jsem tu a tam narazil na člověka nebo článek, kde lidé popisovali své pocity a zkušenosti, které jim pouť dala. Všechny zpovědi měly jedno společné. Silný spirituální zážitek kombinovaný s dobrým pocitem po náročné několikatýdenní cestě k hrobu apoštola sv. Jakuba staršího. Semínko bylo zaseto a rostlo. Nicméně vzhledem k povinnostem doma jsem si nemohl dovolit jen tak vypadnout.

To se změnilo až letos. Doslova během měsíce mi všechny rodinné, akademické a pracovní závazky skončily. A první, co mě napadlo bylo, že mám konečně příležitost se vydat na pouť do Compostelly. Koupil jsem letenku a o pár dní později už jsem seděl (mírně připosrán z velkých turbulencí) v autobusu z Madridu do Burgosu, kde jsem si stanovil start.

Mé první kroky z nádraží vedly kolem katedrály, která je považována za vrchol španělské gotiky do albergue municipal neboli městské ubytovny pro poutníky. Zde jsem obdržel poutnický pas Credencial a byl seznámen s právy a povinnostmi, které z jeho držení plynou. Vyčerpán ze střídání dopravních prostředků, vyšplhal jsem na palandu a usnul. O kvalitním spánku se ale mluvit nedalo neb ten den byl nějaký svátek a hudba vyhrávala až do druhé ranní. A po páté hodině už se pokoj o 20 nocležnících začínal probouzet, obdobně po následující 4 týdny.

První den na nohou byl trochu nezvyklý. Po chvíli chůze jsem narazil na Španěla, který též začínal pouť v Burgosu, a během několika hodin společné chůze jsem si procvičil svou léta nepoužívanou španělštinu a zůstal u ní po dobu celé cesty. Považuji to za takový malý zázrak, protože nebýt toho, asi bych jinak všude mluvil anglicky. No a konečně se dostanu k prvnímu zážitku s hodinkami. Jiné prostředí a hlavně jiné myšlenky způsobily, že jsem nedotáhnul strojek a celý den šel s časem 8:40 Zjistil jsem to někdy odpoledne, když mě přepadl hlad a bar, když už jsem konečně nějaký našel, měl kvůli siestě zavřeno. Takže večeře, ubytování a seřízení času až na30. kilometruv Hontanas v malém a útulném privátním albergue.

Další den jsem šel sám, můj španělský přítel se omluvil, že mé vražedné tempo nezvládá. Měl pravdu. Třetí den jsem začal pociťovat nejen únavu, ale problémy s pravou nohou v oblasti nad kotníkem. V pozdním odpoledni začala být chůze bolestivá, ale protože jsem zvolil trasu přes méně obydlenou oblast, do albergue mě čekalo ještě asi 6km. Sice po rovině, zato ale ve 40st. vedru a bez možnosti se schovat do stínu. Teď by se mi naopak hodily zastavené hodinky, protože jsem co každých 15minut odhadoval, kolik mi ještě zbývá do Carriónu. Zde jsem se pro změnu ubytoval v klášterním albergue u benediktinských sester. Pochopil jsem, že nemá cenu hrát si na hrdinu a poprosil o kousek obvazu na stažení kotníku, který jsem čekal, že bude natékat. Dostalo se mi ho, a navíc se dvě ze sester nad mou nohou pomodlily.

Několik dní jsem šel se zavázaným kotníkem a ládoval se Ibuprofenem. Vrátil jsem se sice zpátky na tempo +- 25km denně, ale stále cítil, že je něco v nepořádku. Sedmý den jsem se konečně dostal do většího města v době, kdy byla otevřená pošta. Na radu svého tištěného průvodce jsem odeslal část nepotřebného vybavení (náhradní obuv, deka, rádio, pyžamo) na poštu v Compostelle. Bez dvou a půl kilogramů se mi opět šlo o něco lépe, nicméně následující den jsem přesto vyhledal zdravotnickou pomoc. Na ambulanci mi doktor konstatoval tendinitis – zánět šlach a naordinoval prášky a mast. Na otázku, jestli mám na pár dní zastavit odpověděl, že zase tak vážné to není a já tak zase dostal motivaci jít dál.

Tou dobou jsem už měl zavedený denní režim: budíček v půl šesté, ranní hygiena, sbalit spacák, nasadit dlouhé rukávy a nohávy, natáhnout hodinky a vyrazit na cestu. V další vesnici, přibližně po hodině nebo 4 kilometrech se zastavit na snídani v podobě café con leche a toastu s marmeládou. V deset hodin mít deset kilometrů a kolem poledne zvolnit a pojíst něco lehčího. Ujít dalších pár kilometrů a ve dvě odpoledne, v tom největším teple si dát malou siestu – na hodinku ve stínu roztáhnout karimatku a poležet si. Poté jsem to měl k albergue jen 4-8 km a nepřišel jsem tak unavený a vyčerpaný. Zůstaly mi síly ještě si projít okolí, zajít na mši nebo posedět s ostatními poutníky v taverně.

S postupem kilometrů se měnil ráz krajiny. Prvních 200 km bylo po prašných písčitých a kamenitých cestách, vyprahlými pláněmi bez zeleně mezi pšeničnými poli. Navíc s vesničkami daleko od sebe. Opravdu náročná část. Změna přišla za Leonem, po Burgosu dalším provinčním městem. Už to nebyly vyprahlé pláně bez života. Nárůst zeleně také ale doprovázel nárůst poutníků na cestě. Pokud jsem do té doby potkával 30 lidí denně, teď to byl dvojnásobek. Dva dny do Astorgy utekly jako voda. Bylo tu další, ne veliké, ale významné poutní město. Se krásnou katedrálou a biskupským palácem, navrženým Gaudím. Díky Gaudímu jsem se i výborně najedl. S poutníky je ve stejnojmenném hotelu zacházeno přímo královsky. Večeře se ve společnosti dvou Dánů trochu protáhla. Ráno po mši ale opět vyrážím na cestu. Rovinatá Meseta se rychle mění v Kantenberské pohoří a ještě týž den překonávám převýšení z 800 na1400 m.n.m. Očekávané ochlazení ale nepřichází. Ve Foncebadónu je příjemných 15 stupňů. Jeden z místních albergue se nachází přímo v kostele. Přespávám tam. Poutníků si zde též velmi váží, dostávají tu zdarma večeři (česneková polévka, zeleninový salát, špagety, ovoce). Kupuji víno a dělím se o něj s ostatními poutníky. U večeře si vyprávíme o našich domovinách a o důvodech, proč putujeme.

Ráno velmi časná snídaně, opět rozmanitá a spolu se dvěma poutnicemi z Belgie a Maďarska vyrážím na Cruz de Ferro. Jedno z nejvýznamnějších míst na Caminu. Přicházíme ještě za tmy a čekáme na  rozbřesk. Každý z nás v ruce připravený kamínek, který s sebou neseme už z domova. Je to stará tradice, že poutníci odhazují kámen symbolizující jejich hříchy právě na tady. Ten můj je v porovnání s ostatními o trochu menší. Jsou zde ale i opravdu velké a těžké kameny. Zároveň se zde poutníci modlí a prosí o ochranu na poslední části cesty.

Ještě několik kilometrů cesta pokračuje po hřebeni a poté padá z 1500 na500 m.n.m. Sestup je rozhodně obtížnější, než výstup. A může zato především kamenitá cesta. Snažím se jít, co nejrychleji, abych zbytečně neplýtval energií na brzdění. Je to náročné, silné otřesy. Nicméně zase to netrvá dlouho a do Ponferrady docházím poměrně časně. Ušetřený čas trávím prohlídkou města, kde je cítit templářská historie na každém kroku. Albergue je tu jen jeden, kousek od centra, u rušné silnice. Zato má hezkou zahradu, všechny potřebné služby a navíc v něm nejsem jediný Čech, jak to bylo doposud. Dvě dívky z Prahy putují z Leonu do Compostelly. Předáváme si zkušenosti.

Cesta z Ponferrady je trochu komplikovaná, doslova obchází celé město. Tím ztrácím drahocenné ranní minuty a můj plán posnídat v další vesnici nevychází podle představ. Je to spíš předměstí, se semafory, přechody a spoustou aut. V podobném rytmu následuje i celý můj den. Volím kratší a mírnější cestu po asfaltové silnici, ale do Villafrancy docházím stejně unavený. A přestože kilometry už velí zastavit, volím taktiku pokračovat o jednu vesnici dál. Do Pereje přicházím z posledních sil a odměnou za to mi je zrekonstruovaný albergue v loveckém stylu, s postelemi z masivního dřeva, povlečením z pěti hvězdičkového hotelu a ticho. Na pokoji pro dvacet lidí jsme celkem tři. Spí se tu přímo božsky.

Probouzím se odpočatý a tolik pln sil, že vyrážím za rozbřesku. Dnešní etapa je náročná, udělal jsem dobře, když jsem si vytvořil malý náskok nejen před davem lidí, ale hlavně pošetřil nohy před stoupáním na Cebreiro, druhý nejvyšší vrchol Camina (1400 m.n.m), které jsem měl ten den před sebou. Stoupá se zostra a po velkých plochých kamenech. Do toho se kazí počasí, takže podmínky nejsou zrovna ideální. Po hodině chůze v mrholení vytahuji poprvé pláštěnku. Déšť sílí a já se musím schovat pod strom. Nepolevuje, tak pokračuji v chůzi a stoupání. Asi po dvou hodinách jsem teprve v polovině. Dávám si pauzu a v baru pivo. Na to, že je španělské, poměrně dobré. Osychá mi oblečení a déšť zvolna polevuje. Střídá ho mlha. To už jsem zase na cestě a překonávám kótu 1200 metrů. Občas mlha prořídne a je vidět dolů do údolí, kde svítí sluníčko. Krásný pohled. Na albergue na vrcholu hory přicházím mokrý. Už to ale není od deště, nýbrž od vlastního potu. Poslední část výstupu byla dost ostrá. Cebreiro je též název vesnice, která se tu nachází. K večeři si dávám caldo gallego – galicijskou zeleninovou polévku a pstruha. Desert v podobě tarta de Santiago – mandlového koláče je k menu samozřejmostí, stejně jako džbán místního vína. Usínám vyčerpaný, ale spokojený.

Na další den mě čeká opět sestup, a nutno říci, že opět dost prudký. Skoro pořád mimo civilizaci, jen v dálce vidím nížinu a tam několik domů. Od rána mrholí, ale na pláštěnku to není. Časem přichází ještě mlha a viditelnost padá na 20 metrů. Jdu sám, značení velice prořídlo, tak jsem trochu nejistý. Jiná cesta tu ale není, tak pokračuji. Terén se narovnává a přichází první osada. Mám správný směr. Trochu zvolňuji, protože dnešní etapa je trochu delší, než obvykle. Přesto do Samosu přicházím kolem druhé odpolední. Dobrý čas na 33 km. Ze tří možných albergue zde vybírám ten v klášteře. Po chvíli bloudění městem ho nacházím, ale otevírají až od 15 hodin. Využívám času na svačinu, v parku, nedaleko řeky, s výhledem na klášter z 14. století ovšem původem sahajícím do 6. století. Po ubytování si ho procházím, je tu klid i ruch zároveň. Klášter se má evidentně k světu.

Ze Samosu vyrážím vyspaný a odpočatý, ale již za světla. Před polednem procházím posledním velkým městem na cestě – Sarríou. Je téměř bez památek, hlavně díky své krátké historii. Nicméně je tu pohřben král Alfons XI, který zemřel při putování do Compostelly v roce 1230. Pokračuji bez zastávky, s výjimkou razítka do Credencialu. Nárůst poutníků na posledních 100km je výrazný. Od teď je vždy někdo 300m přede mnou nebo za mnou. Proto opět upravuji taktiku a docházím vždy o jednu vesnici dál, než jde dav. Takto poslední dny před Compostellou utíkají velmi rychle. Navíc už mi ani nedělá problém jít 10 nebo víc kilometrů bez zastávky. Za den tak padají čísla jako 28 (převýšení 400m), 38 nebo 36km víceméně po rovině. Mění se i krajina. Hory jsou dávno minulostí, nyní procházím eukalyptovými lesy po měkké, listnaté cestě. Značení je dovedeno k dokonalosti. Žluté šipky jsou téměř každých200 metrů, a co 500, to patník se zbývajícími kilometry.

V neděli večer už mám Compostellu na dohled, ale nepokračuji do ní. Zůstávám4 kmpřed, v  campu Monte do Gozo. Kapacita 2000 lůžek z něho dělá největší albergue na Caminu.

Po ne příliš kvalitním spánku s lehkou zimnicí (zřejmě mám teplotu z chůze v dešti) se ráno vydávám do centra města, které je, coby kamenem dohodil. Zatím se žádné velké vítání nekoná. Cesta pokračuje ve svém obvyklém stereotypu a nebýt silniční cedule Santiago de Compostella, ani bych nevěděl, že už jsem tu. Poslední kilometry ke katedrále jsou nekonečné, ale dorážím podle plánu. Do polední mše pro poutníky zbývají asi dvě hodiny, tak mám dostatek času se zorientovat v centru a vyzvednout si svůj první poutnický diplom. Úředníkovi za přepážkou podávám svůj Credencial. Ptá se mě na jméno a ujišťuje se, zda jeho anglický překlad je James. Na to dostávám list papíru psaný v latině, kde stojí, že jsem absolvoval pouť do Santiaga de Compostella. Teď už chybí jen navštívit katedrálu a poklonit se u ostatků apoštola sv. Jakuba. A samozřejmě vyčkat na mši.

Jak je cesta Compostellou nenápadná, tak na všechny strany od katedrály sv. Jakuba je vidět poutnická historie na každém kroku. Je tu samozřejmě i spousta poutníků, pěších i cyklistů. Uvnitř je tento svatostánek vyzdoben velmi honosně. Nic se ale nevyrovná gigantickému zlatému oltáři, který září na všechny strany a nejde přehlédnout z žádného úhlu. Podobně, jako všechny monumentální katedrály i tato je uspořádána tak, že jde projít do kolem dokola. Tedy i za oltářem. Tam jsou ukryty vstupy dolů do krypty i do útrob oltáře za apoštolovu bystu v nadživotní velikosti. V kryptě je atmosféra ještě mystičtější, z části za to může hudba, která se line z ukrytých reproduktorů, za zbytek může doslova zub času, který je tu vidět po milionech poutníků, kteří tudy za několik staletí prošly.

Stejně, jako ostatní katedrály na Caminu i tato má své pověsti. Ať už je to legenda o jejím staviteli, mistru Mateovi, kterému mniši po dokončení tak skvostného díla vypíchly oči, aby svůj majstrštyk nemohl zopakovat. Nebo ta, že když poutník při obejmutí bysty sv. Jakuba vysloví jediné přání, tak se mu splní.

Začíná mše. Oproti těm, které jsem navštívil v průběhu cesty je tato jiná. Nejen, že jsou tu téměř výhradně poutníci, ale je cítit i to obrovské štěstí z dokončení putování. A samozřejmě slzy v očích. Jako třešnička na dortu na závěr mše je spuštěno botafumeiro, největší kadidelnice na světě. Obří stříbrná nádoba se kývá skrze celou katedrálu na 30 metrovém laně v rytmu zpěvu. Jedinečný zážitek, který po několika minutách končí a s ním i celá mše. Několik stovek poutníků opouští katedrálu. Někteří míří přímo na letiště nebo nádraží, jiní zůstávají ještě pár dní ve městě a zbytek, či spíš hrstka zbylých poutníků, včetně mě pokračuje dál. Santiago de Compostella je totiž jen jeden z cílů. Ještě mě dělí stovka kilometrů od Finisterry, což nejen v překladu, ale i ve skutečnosti (do roku 1492) znamená konec světa.

Relativně svěží ještě týž den dávám 21km. Můj batoh je přesně o 2,45kg těžší. Přesně tolik totiž vážil balíček, který jsem si vyzvedl na hlavní poště v Compostelle. Zvykám si na to až ke konci dne. Je to opravdu znát a vím, že jsem udělal velice dobře, když jsem si batoh po prvních pár dnech maximálně odlehčil.

Zde v Negreiře je privátní albergue na hlavní třídě. Jak ukazuje rozložení místností a zatapetovaná výloha, udělaný zřejmě z nějakého obchodu. Holt turismus je nejen v Galicii velmi výnosný byznys. Při zapisování do knihy ubytovaných mi obsluha říká, že jsou tu dva další Češi. Opět překvapení. Už jen proto, že nejde o typické poutníky, kteří zůstávají v každém městě jen jeden den. Jsou na tomto místě už několik dní, a na cestě několik let. Obdivuji je, já bych takto dlouho bez pevného bodu žít nemohl. Pravda je, že oba jsou již po třicítce a mají se životem své zkušenosti.

Na další den se s nimi loučím a pokračuji na západ. O dva dny později, po průchodu nekonečným eukalyptovým lesem a jednom zapomenutém žlutém ručníku v albergue v Oliveiře docházím do Finisterry. Na první pohled ze 400 metrového kopce nad ní, naprosto nenápadné rybářské vesničky. To až lidé dokazují, že není tak úplně obyčejná. Spacák si rozkládám v městském albergue, a o chvíli poté večeřím v nedalekém přístavu. Za křiku racků ochutnávám paellu s plody moře.

Po jídle se začíná pomalu stmívat, proto na nic nečekám a vstávám projít poslední tři kilometry na špičku mysu, k majáku, na konec světa. A abych mohl své několikatýdenní  putování zakončit podle tradice, beru si s sebou náhradní obuv.

K majáku vede bohužel jen jedna cesta, vyasfaltovaná a mírně do kopce. Znatelně se zešeřilo, tak přidávám do tempa. Opravdu rád bych stihl západ slunce. Cesta po úpatí kopce se mění na hřebenovou a s tím se otevírá výhled na všechny strany. Vidím, že do západu zbývá ještě dost času. To jen mraky jdoucí z moře stíní. Vybírám si odlehlé místo pro svůj rituál. Sundávám boty a z batohu vytahuji několik listů papíru a zapalovač. Čekám, až se oblačnost alespoň trochu protrhá, a za posledních slunečních paprsků zapaluji. Neprší, jen trochu fouká. Není teplo, ani zima. Jsem spokojený. Necelých 600km na konec světa mám za sebou. Nohy mě nebolí. Poslední týden se mi šlo opravdu skvěle. Boty nejdřív jen tak nenápadně čmoudí. Vítr zesiluje a oheň roste. Za pár minut už jsou je na kameni jen ohnivá koule. Na to, jak byly vlhké hoří docela svižně.

A je konec. Obuv se proměnila v prach a já si vychutnávám nádherný západ slunce. V mracích možná ještě krásnější, než když by bylo jasno. Přichází ke mně skupinka Španělů, kteří mě zřejmě pozorovali. Z jejich tváří čtu, že vědí. Objímají mě a přejí mi. Je to dojemné.

Za tmy se vracím do vesnice. Šipky tu už sice nejsou, ale není kam zabloudit a se svítilnou na čele není důvod se bát. Usínám velmi rychle.

Na další den se rozhoduji, zda se vrátit přímo do Compostelly nebo ještě navštívit jedno místo na pobřeží, Muxíu. Autobus dovoluje obě možnosti, a protože mám čas a cestovatelská nálada se spálením bot neskončila, volím ještě jeden výlet. S mezi zastávkou v Cee dorážím, kde potkávám mladý pár z Ostravy dorážíme do Muxíi před polednem. Moje představa o malém městečku s jedním, velmi významným kostelem se ukázala jako mylná. Je tu spousta turistů, několik desítek poutníků a stovky racků. Vydáváme se ke kostelu. Opět není v centru, ale až o dva kilometry dál na pobřeží. Přesně v tam, kde podle legendy měl apoštol jedno ze svých vidění. Jinak je to místo samo o sobě dost impozantní. Obrovské vlny Atlantiku naráží do několikametrových balvanů a tříští se o ně. To je ten zvuk, co byl slyšet už z dálky a přehlušil i křik ptáků.

Teď už nic nebrání návratu do Santiaga de Compostella. Tam se při čekání na vlak účastním ještě večerní mše, která je naprosto odlišná od té pro poutníky. Oblečení duchovních se proměnilo na honosnější, zpívá chór, ukrytý kdesi ve vrchních patrech katedrály a poutníků s batohy už tu také tolik není.

Noční vlak do Madridu přijíždí na čas. Je naprosto plný, ale protože jízda v něm bez místenky není možná, rychle nalézám své místo. Sedám vedle mladé Alžířanky, postgraduální studentky chemie. Deset hodin utíká jako voda, ač spánek zabral sotva polovinu té cesty. V Madridu mě vítá slunečné ráno a stejné počasí zůstává i po celou dobu letu domů do Prahy.

Na závěr místo osobních pocitů z cesty uvedu trochu dat.

24dní na cestě a necelých 600km, vypitých80 litrů vody,8 litrů vína a 4 litry kávy,

obsah batohu: 4 ponožky, 3 trenky, 3 trička s krátkým, jedno s dlouhým rukávem; dlouhé kalhoty, kraťasy, mikina, bunda, pláštěnka, spacák, karimatka, ručník, švýcarský nůž, hygienické potřeby, léky proti bolesti a náplasti na puchýře, láhev na vodu, doklady, fotoaparát a trocha jídla. Celkem 9kg

EIN při dodržování etap tak, jak jsou popsané v průvodcích asi tak 15. Při tempu 23-28 km denně EIN 7

Fotodokumentace den po dni zde.>