Na otočku do Tater

V rámci týmu Expediční myšlenky byla výprava do Tater plánována už od samého začátku letošního roku. Podmínky výletu byly ale trochu „plovoucí“ – vzhledem k naší slovenské spojce, Karolovi, jsme museli termín volit podle něj. Když na to koncem srpna 2011 došlo, ukázalo se, že jediný člen týmu, který má prostor na to se vypravit na Daleký Východ, jsem já. Kuba dal přednost přítelkyni, Adam měl závody a Zdeno odlétal do zahraničí.

Vzhledem k tomu, že padl základ v podobě stabilní sestavy, rozhodl jsem se porušit i pár další pravidel – vypravil jsem se do Tater autem.

Den první, pátek

Po dohodě s šéfem jsem z práce utekl o něco dříve a nasedal do auta na Břevnově už v 14:05. Trasa byla stanovena „horní varianta“ – tedy Praha, Hradec Králové, Olomouc, Rožnov pod Radhoštěm, Makov, Bytča, Žilina, Martin, Ružomberok, Poprad, Tatranské Zruby. Udělal jsem si z cesty malou zajížďku, když jsem vezl svou maminku na chalupu ku Přelouči. Tradiční kolona pod hradem Strečno mě zdržela navíc nějakých 40 minut a do Tatranských Zrubov jsem dorazil ve 22:45… Cesta byla tedy celkem náročná, zvlášť díky vedru venku. Díky bože za klimatizaci.

S Karolem jsme příjemně pokecali, dali pár pivek a naplánovali výpravu na druhý den: start v Tatranskej Štrbe, Mlynickou dolinou hore cez vodopád Skok, u Capieho (česky Kozlího, díky Regiusovi v komentářích! 🙂 ) plesa hore na Bystré sedlo, vystoupit na Furkotský štít a Furkotskou dolinou dole späť k Štrbskému plesu.

Den druhý, sobota

Budíček byl před sedmou s cílem vyrazit na výpravu tak, abychom už v osm pochodovali a do nejvyššího bodu výpravy (2400m) dorazili kolem poledne. V tomto ročnom období sa zvyknú spúšťať neskoro poobede riadne bouřky. (později se ukázalo, že obava z průtrže mračen byla lichá, díky bohu)

Cesta začala zvolna v lese. S přibývajícími výškovými metry les postupně řídnul, až se změnil v pole kosodřeviny, kterým jsme došli až pod vodopád Skok.

pohled z Mlynické doliny směrem na vodopád Skok

V této oblasti jsem poprvé (a rozhodně ne naposledy) zíral na tu nádhernou přírodu okolo sebe s otevřenou pusou. Jen jsem zhluboka dýchal a celým tělem vnímal to tatranské fluidum. Vše pak umocnil výhled na samotný vodopád Skok, který představoval první metu, od které se cesta o hodně změní z lesní túry na tanec po kamenech.

Vodopád Skok

Na obrázku vodopádu si povšimněte v levém dolním rohu mladíka, jen tak pro porovnání velikosti 🙂

Přes vodopád vedla cesta, kde jsme se dnes poprvé (a opět ne naposledy) setkali s řetězy. Nebylo to zde vyloženě nutné, protože bylo suché počasí, ale za deště nebo na sněhu? Jediná možná varianta bezpečného přechodu. Vodopád Skok je napájený z plesa, které leží přímo nad ním – v dalším „patře“ – ve výšce přibližně 1800m nad mořem. Zde jsme doplnili tekutiny a pokračovali ve výstupu dál.

úsek výstupu mezi vodopádem Skok a Kozlím plesem

Náročnost výstupu se s přibývajícími výškovými metry značně měnila – nyní už jsme nešli lesní cestou jako k vodopádu Skok, ale po kamenném poli. Turistický chodník nám chůzi usnadňoval. V této pasáži túry, mezi vodopádem Skok a Kozlím plesem, jsme měli šli okolo památníku tragicky zesnulým záchranářům, se kterými se zde v roce 1979 zřítil vrtulník – jeho trosky zde stále leží.

Pomník tragicky zesnulým záchranářům. Čest jejich památce.

V dalším „patře“ jsme se dostali do údolí u Capieho plesa a čekala nás předposlední část výstupu – do Bystrého sedla. Zde už jsme značně ocenili trekové hole, které nám výstup velmi usnadňovaly.

Etapa výstupu od Capieho plesa k Bystrému sedlu.

V Bystrém sedle jsme se poprvé setkali s řetězy, bez kterých bychom se nahoru škrábali jen obtížně – bylo to doslova lezení. Sice jen pár metrů, ale zážitek úžasný 🙂 Po výstupu do sedla se nám otevřel výhled na Vyšné Wahlenbergovo pleso v nejvyšším patře Furkotské doliny. Tudy nás čeká cesta dolů, ale ještě bude třešnička na dortu!

pohled do nejvyššího patra Mlynické doliny od Bystrého sedla

Tou třešničkou na dortu byl výstup částečně mimo stezky a částečně po zrušené žluté stezce na Furkotský štít. Výstup byl zajímavý, zde bychom se bez hůlek snad ani nevyškrábali. Místy vedla naše cesta přes už ne kamenné pole, ale suťoviska.

Horolezci na vrcholu Furkotského štítu

Na vrcholu jsme potkali partu horolezců, zjevně bez zábran – přišli „na hulváta“ přes Mlynickou dolinu ze Štrbského štítu. O to vtipnější bylo setkání s jakýmsi Maďarem, který se mi snažil vnutit, jestli jako fakt věřím tomu, že ta nádhera okolo vznikla jen tak – sama od sebe. Že ji jako přece stvořil bůh. 😀 Ovšem uvedl rozhovor dotazem, zda jsem žid? Na což jsem nechápavě zakroutil hlavou a jemu pak docvaklo, že ta věc, kterou jsem měl na hlavě, spíš ukazuje na arabskou kulturu (ano, na korán se taky zeptal…).

Vrcholové foto! Furkotský štít, 2400m n.m.

Sestup byl dle mého hodnocení náročnější částí výpravy – nejen kvůli většímu namáhání kolen (která mě v nedávné době zlobila), ale také kvůli tomu, že už jsme byli také pěkně unaveni. Trochu to spravila zastávka u potoka, kde jsme se velmi příjemně osvěžili a doplnili vodu. Psychicky jsme se taky vzpružili, po tom, co jsem pobavil okolní odpočívající příhodou, jak jsem na druhém břehu potoka v záhybu vyrušil dřepícího pána konajícího velkou potřebu. 😀

při sestupu...

Návrat ke Štrbskému plesu už byl pohodový.

Zpět u Štrbského plesa.

Po návratu do chaty ve Zrubech jsme s Karolem rychle sezobli kus místního guláše a pustili se do pořádného vaření – bryndzové halušky! Karol přispěl nepasterovanou bryndzou, já svým know-how o vaření noků a Karolova matka pak tipy jak přeměnit noky v halušky 😉

Výsledek byl fantastický! Ke spánku jsme ulehli po desáté večerní.

Den třetí (neděle)

Původní plán na neděli byl – brzy vstát, vyrazit na krátkou túru na Sliezsky dom a kolem jedné se vydat na cestu ku Praze. Počasí tomu ale chtělo jinak – ráno byly vrcholy zahalené v mlze a mracích. S Karolem jsme s ospalky v očích rozhodli, že si ještě zdřímneme a půl jedenáctá to jistila 😉 Takže ráno jsme stihli akorát tak vyměnit fotky, podiskutovat o fotovýbavě a po obědě jsme vyrazili. Karol jen do Smokovce pro kyselku, já rovnou domů. Cesta proběhla lépe, ale přesto jsem s pár zajížďkami dorazil domů po desáté večerní.

Shrnutí

Na otočku do Tater? Doporučuji! Stálo to opravdu za to.

Expediční index náročnosti: EIN 5

>

Autor: Marty

Každá překážka je novou výzvou a jejím překonáním se posuneme o něco dál.
Příspěvek byl publikován v rubrice Realizované expedice se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 komentáře: Na otočku do Tater

  1. hanz napsal:

    pekna story a urcite i paradni tura 🙂 …jen tak dal!

    • Marty napsal:

      Klidně můžeš příště vyrazit na expedici s námi 🙂 viděl jsem, že jsi nás lajknul na fb, takže o termínu a cíli výpravy budeš včas informován 😉

  2. Pingback: Suunto Core – pravé expediční hodinky? (recenze) | Expediční Myšlenka

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *