Expediční nálada ještě podpořená dojmem z nových hodinek Rolex a dobrý oběd znamenaly, že poslední hodiny utíkaly šnečím tempem. Přesto jsem ale po dvou vypraných pračkách, vyluxovaném bytě a umytém nádobí sednul na tramvaj a přibližoval se Černému mostu. Místem, kde jsme vyměnili jednu divočinu všedních dnů za druhou, ne nezbytně drsnější, ale rozhodně klidnější.
Jízda autobusem připomínala atrakci hali-gali na Matějské pouti. Ani v zapnutých pásech jsem se necítil jistě, a tak jsem čas v autobuse trávil pozorováním převážně blonďatého okolí. Po necelých dvou stovkách minut jsme mohli opustit autobus. Když by to nevypadalo tak trapně, tak bych snad býval políbil asfalt v Peci. Jak rád jsem opět stál na pevné zemi.
Cestou na ubikaci jsme zkoušeli uhádnout, co nám Betyna připraví k večeři. Ptáčky s rýží ale nikdo nečekal. A dezert na závěr už tuplem ne! Jen kdyby to pivo bylo Pivo. Po večeři jsem se uvelebil na své přistýlce a probudil se až do slunečného horského rána. Snídaně též příjemně překvapila, příprava svačinky, dotažení tkaniček a hurá do oblak!
První kilometry Obřím dolem ubíhaly pomalu, ale to možná bylo tím, že jsem tuhle trasu nešel poprvé. Věděl jsem také, co mohu čekat, a tak jsem se snažil šetřit síly. První pohled na Sněžku ná ale nastartoval a tempo znatelně vzrostlo. Zdolání vrcholu v rekordním čase si bezpochyb žádalo menší oslavu a přípitek. Příruční láhev sektu Bohemia tento účel splnila, a zároveň nám dodala další motivaci, která nám po posledním kilometru v 50° náklonu rapidně docházela. Po splnění cíle dne v čase o hodinu a půl lepším, už pro nás nebylo nic dostatečnou výzvou.
Jen tak jsme vyklusávali po vrstevnicích, zdolali Stezku Česko-Polského přátelství, Špindlerovu boudu a posilněni polévkou i údolí Bílého Labe. Odtud se cesta změnila v brodění rozbředlým sněhem střídané ostrým stoupáním zpět na Luční boudu. Návrat na základnu zpět Obřím dolem už ubíhal o poznání rychleji. Možná za to mohl můj finiš, ke kterému se v závěru přidali i kluci.
Nicméně odměnou za absolvování této expedice nám krom zážitků a fotek budou i pár dní bolavé nohy. Třicet kilometrů horským terénem už není žádnou procházkou v Křivoklátských horách, ani dobíháním tramvaje. Pro průměrného pražáka je to dost, ale naše skupina má k této definici naštěstí daleko 🙂
K.>