Tour de France

Původně jsme měli jet s přítelkyní za kamarádem, zdolávat Slovinské hory. Co čert nechtěl, v termínu naší dovolené měl také volno a vracel se pro změnu do ČR za rodiči. Plány museli být přehodnoceny a tehdy se zrodil nápad, vydat se k Ženevskému jezeru na francouzsko-švýcarských hranicích.

Z Prahy kapku štreka, po 11 hodinách cesty se na tachometru usadila hodnota 980km. Přitom posledních 80 bylo po švýcarských přeplněných okreskách. Přestože jsme do cíle dorazili vyčerpaní z cesty, ještě týž večer jsme se vydali prozkoumat okolí. Po pár minutách nás ale vyrušil déšť a bylo vymalováno.

Na další den, odpočati a nasnídáni, jsme vyrazili z našeho Amphion-les-Bains do sousedního a mnohem známějšího lázeňského městečka Evian. S tipy od známého Čecho-francouze na co se podívat naše první kroky vedly k nejznámějšímu a nejstaršímu prameni ve městě – Source Cachat.  Pro ty, kdo by ho rádi našli – je za budovou muzea na hlavní třídě, uprostřed amfiteátru obehnán antickými sloupy. Přesto samotná „pípa“ působí dost nenápadně. Bezpečně ji ale poznáte podle fronty lidí, stojící před ní.

 Dalším tipem našeho průvodce bylo vyjet lanovkou na kopec nad městem. Jezdí každých 20 minut a cesta na vrchol trvá necelých 5. Přestože výhled není nic moc, tak svezení vrzající dřevěnou krabicí stojí zato. Jakmile člověk usedne na prkennou lavici a zazní zvonek, přesunete se tak 100 let nazpátek. Z vrchu sice není vidět dolů, ale je odtud nádherná procházka upravenými zámeckými zahradami nejluxusnějšího hotelu ve městě Royal Evian Hotel. Procházkou dolů jsme se přejedli jahod. Francouzi zřejmě netušíc poživatelnosti tohoto ovoce kolem desítek metrů keřů chodí bez povšimnutí.

Odpoledne jsme se vydali západně od Evianu do městečka Thonon. Asi třiceti tisícové městečko s minimem turistů (všechny zláká Evian) si žije svým klidným životem.  Na jeho konci se nachází další význačné místo – Chateau de Ripalle. V 15. století nechal zhotovit tento nenápadný zámeček Amadeus VIII, poslední antipapež.

Na další den ráno jsme se vydali do hor. K našemu překvapení jsme natrefili na světoznámou silnici Route des Grandes Alpes. Ta před postavením dálnice spojovala Ženevské jezero s italským pobřežím. Pro řidiče opravdový zážitek – krátká prudká stoupání, ostré zatáčky, dlouhá údolí. Nicméně průměrná rychlost i s našimi 160 koňmi nepřekročila 35 km/h. První zastávkou na cestě byly ruiny opatství Aulps Abbey v St. Jean du Aulps. Lonely Planet o nich píše, že stojí za podívání. Já dodám, že stojí maximálně za to podívání. Vstupné ve výši 12 € za osobu se nám za navštívení rozvalin opravdu dávat nechtělo. Pokochali jsme se a pokračovali výš proti toku řeky Dranse do místa, zvaného „Kozí republika“.

Ve vesničce Les Lindarets je asi deset domků, přibližně dvacet obyvatel a stovka koz. Ty jsou opravdu všude – na parkovišti, na terase kavárny, v obchodě se suvenýry a kozími produkty. K našemu překvapení na potkání hladově neloudí, spíš si hledí svého lenošení. Cesta sem je ale oříšek neb se jede po velmi úzké serpentině s velmi prudkým stoupáním. Vtipný zážitek, když se proti nám v jedné zatáčce objevila cisterna nebudu popisovat. Každý si ten WTF moment umí představit…

Sestupujíc zpět do údolí jsme si udělali zastávku u nádherného ledovcového jezera Montroid. Ničím neručenou atmosféru jsme využili k obědové pauze. V trampském stylu na pařezu jsme si dali výběr ze sýrů a klobásek. Místní sýry Abondance a Reblochon jsou známy svou zabarvenou aromatickou plísní navrchu a jemným smetanovým vnitřkem. Větřík od vody nás příjemně ofukoval, tak jsme si trochu odpočinuli od vedra. Ten den bylo vážně hic i v horách!

Nyní už nás čekala poslední etapa toho dne – výšlap po okruhu, který nám doporučili v Thononu. Trasa vedla smíšenými lesy a loukami po francouzsko-švýcarské hranici. Zdolajíce převýšení asi 800 m jsme vystoupali do 1800 m.n.m., odkud měl být vidět Mont Blanc. Bohužel narůstající oblačnost nám to neumožnila, ale i tak to byla velmi příjemná procházka. A za celou 10km cestu jsme potkali snad tři turisty; to se ovšem dalo čekat při terénním profilu typu Sněžka. Obzvlášť cesta dolů byla opravdu lahodná.

Po dni volna, věnovanému koupání a opalování na břehu Ženevského jezera došlo i na vysokohorskou turistiku. Předchozí neúspěch vidět Mont Blanc jsme nemohli přenést přes srdce a nad ránem jsme vystartovali směr Chamonix. Cesta horskými průsmyky se strašně vlekla. Jedno údolí jako druhé, absence dálnice a místy opravy na vozovce dokázaly, že 100km jsme jeli dvě a půl hodiny.

Chamonix je vyhlášené horské letovisko. Něco jako Saint Tropez v horách. Tomu bohužel odpovídá i míra rozvinutí turistického ruchu. Parkovišti počínaje, cenou občerstvení a suvenýrů konče. Nic naplat, byla to jediná možná cesta, pokud jsme se chtěli dostat do téměř čtyř kilometrů a prohlédnout si Mont Blanc „zblízka“. Z jižního konce města vede kabinová lanovka na Aiguille du Midi. Postavená v roce 1955 si dvacet let udržela svůj status nejvyše zavedené lanovky. Po zásluze! Překonaje odrazující cenu (50 € za zpáteční lístek) jsme si připravili do ruky teplejší oblečení a nastoupili do lanovky. Za necelých 20 minut plných houpání jako na kolotoči jsme vysoupili na horní stanici lanovky. Je kompletně zabudovaná do skály na vrcholku hory a její rozměry jsou dechberoucí! Když se podíváte dolů do údolí, ani těm s největší představivostí nejde na mysl, jak bylo tohle možné v 50. letech vybudovat!

Celý komplex má rozlohu fotbalového hřiště a projít ho a zorientovat se zabere pěkných pár desítek minut. Je tu muzeum lanovky, bistro, restaurace, obchod se suvenýry a majestátní terasa s vyhlídkou na všechny strany. Tam jsme strávili asi nejvíce času (což se pozdeji projevilo krásně červenými tvářičkami a nosánkem) a to i přes to, že teplota venku byly -4°C. Docela rozdíl oproti 34°, ve kterých se smažilo dole Chamonix.

    

Místní říkají, že po obědě se vrcholek nejvyšší hory Evropy zahalí do neprostupných mraků a šance, že ho spatříte se limitně blíži nule. My měli to štěstí, že se mraky z italské strany na jednu chvíli protrhaly a bylo vidět vše. Ta blízkost byla neuvěřitelná. Opravdu jen přes údolí. I když v reálných podmínkách výstup na Mont Blanc znamená 1-2denní trek s plnou polní. Pár takových nadšenců jsme viděli na protějším svahu. Jak jsme pár týdnů poté zjistili, nejde o žádnou vycházku – došlo zde k závalu lavinou, který si vyžádal devět životů.

Pokocháni úžasným výhledem jsme začali sestupovat zpět do údolí. V tu chvíli jsem poznal očistec. Zřejmě prudký rozdíl tlaků způsobil, že mi hlavou projela paralyzující bolest a já se zklátil k zemi. Nepomohlo nic, svíjel jsem se v křeči a nekonečných mukách ještě pár minut poté, co jsme vystoupili v mezistanici (o  1500 výškových metrů níže). Po půlhodině a procházce k nedalekému ledovcovému jezeru bolest odezněla a já sebral psychické síly k dalšímu 1000metrovému sestupu. Bohužel vše šlo podle stejného scénáře, ale brzká vidina pevné půdy mě držela při vědomí.

Pro ilustraci prvního převýšení dávám následující snímky. Aiguille du Midi v odraze jezera a jeho panorama.

Následovala ještě relaxační procházka v Chamonix, kde jsem se postavil na nohy a cesta zpět do Amfionu. Tentokrát po trochu jiné trase, ale stejně cesta trvala přes dvě hodiny. Odměnou za prožité utrpení a končící dovolenou byla výtečná večeře ve francouzském stylu; krevety, šneci a výběr sýrů :-)

Be Sociable, Share!
Příspěvek byl publikován v rubrice Realizované expedice se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


8 + sedm =

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>