Na cestě po Alsasku

Po úspěšném složení magisterské zkoušky mi už nic nebránilo vyrazit na další plánovaný výlet. Tentokrát se mým cílem stala oblast na hranici Německa a Francie zvaná Alsasko. Se svým hlavním městem Štrasburk je Alsasko nejmenším francouzským regionem, nicméně rozhodně ne nevýrazným. Již historie nám ukazuje, o jak důležité území šlo. V průběhu Třicetileté války vpadla do tohoto kraje francouzská vojska a připojila ho ke království Ludvíka XIV. Tak setrvalo do doby Prusko-francouzské války, kdy se Alsasko a sousední Lotrinsko připojilo k Německé řiši. Další změna nastala po První světové válce, kde bylo ve Versailleské mírové smlouvě stanoveno opětovné připojení k Francii. V průběhu Druhé světové války bylo opět toto pohraničí obsazeno německým Wehrmachtem. Po jejím skončení bylo opět navráceno Francii.

Tento vývoj musel chtě nechtě zanechat známky na tomto překrásném koutu světa. Střídavý vliv Francie a Německa je znát v architektuře, kuchyni i jazyku. Ten je sice oficiálně francouzština, ale starší generace (a díky mnoha kurzům začíná i mladá) hojně používá Alsaštinu – dialekt němčiny. Není proto k podivu, že v severních oblastech, které jsou převážně zemědělské, místní obyvatelstvo rozumí spíš němčině, než francouzštině.

Co se kulinářského umění týče, rozhodně je znatelná blízkost Německa. Hodně špeku, slaniny, vajec, a potom cibule a smetana. Vše jsou to vlastně ingredience pro místní regionální specialitu – Alsasko-lotrinský cibulový koláč. Který sice kynutým těstem může připomínat pizzu, ale další podobnost tady končí. Při návštěvě Štrasburku doporučuji restauraci FLAM´S, kde vám tento koláč udělají podle původní receptury a tradičními postupy.

Další ze specifik je architektura. V té se sice nevyznám, ale k odlišení francouzské pozdně-gotické architektury od německého selského stylu to stačí. Specialitou Štrasburku jsou potom velmi vysoké a ostré střechy, které původním účelem sloužily k uskladnění obilí.

Opusťme ale na chvíli hlavní město regionu a vydejme se na jihozápad na Champ du Feu. Tento 1099m vysoký vrcholek pohoří Vogézy je znám především čistým ovzduším, které každoročně využívají desítky amatérských astronomů ve snaze postřehnout nejrůznější vesmírné události.  Pro řidiče navíc může cesta sem znamenat malé Vánoce neb se jede po velmi kvalitní, serpentiny nešetřící silnici, která navíc vede několik kilometrů krásným listnatým lesem. V čase podzimu a s V6 pod kapotou jde opravdu o nevšední zážitek.

Neopomenutelným místem v této části Vogéz je také klášter na hoře Saint Odile. Při návštěvě tohoto místa na vás okamžitě dolehne tajemná atmosféra. Nejen, že tu jsou uloženy ostatky sv. Odilie (patronka Alsaska), jež jsou vyhledávanou poutní destinací, ale toto místo má i dvě novodobé příhody. První je z roku 1992, kdy se díky pilotově chybě nedaleko zřítilo letadlo.  Pilot při klesání nastavil 33° namísto 3.3°. Paradoxně tuto katastrofu přežilo 9 z 96 lidí na palubě. A druhá z roku 2002, kdy se přišlo na to, že z klášterní knihovny zmizelo více, než 1000 historických svazků. Ty, jak se později ukázalo vynášel v průběhu dvou let soukromý sběratel, jenž našel mapku s tajným vchodem do knihovny (cesta zahrnovala šplhání po skalním masivu, příkré schodiště a průchod tajnou komnatou). Usvědčil ho až nově nainstalovaný kamerový systém.

Cestou zpět do Štrasburku ještě zastavuji v městečku Obernai, kde průvodce slibuje silnou květinovou výzdobu v kombinaci s původní zachovalou architekturou centra města. Po zkušenosti s místní kavárnou doporučuji vynechat tento nápoj a dát si raději Coca-Colu nebo pivo (řidiči ve Francii je povoleno 0.5‰ alkoholu).

Pro další dny, mé cesty vedou na sever Alsaska. První zastávkou je město Hagenau. Důvodů je několik. V první řadě se zde narodil Sebastien Loeb – sedminásobný mistr světa v Rallye, na kterého jsou tu patřičně hrdi. V další potom opět všudypřítomná květinová výzdoba. Centrum města sice není tolik zachovalé, jako v Obernai – a to hlavně z důvodů masivních bojů za Druhé světové války. Přesto je zde několik krásných památek, jako např. kostel sv. Jiří, budova muzea historie nebo městská „rybářská“ brána. Zde doporučím ochutnat něco z nabídky Creperie (palačinkárny) na náměstí. Pro odvážné povahy mohu dát tip na návštěvu vojenského újezdu Camp d´Oberhoffen.

Po návštěvě Hagenau mířím směr Severní Vogézy, do přírodní rezevace Petite Pierre. Cestu sem mi opět zpříjemňuje několik serpentin. Stejnojmenný zámek je dominantou malého městečka, dle počtu restaurací a kaváren hojně turisticky navštěvovaného. Na skále, na které je vystaven hrad, začíná několik pěších okruhů pro poznání místní fauny a flóry. Já se vydal po beruščině okruhu. Odměnou mi byla nejen hodinová procházka příjemnou podzimní přírodou, ale i čerstvě utržená jablka a natrhané ostružiny. Nepočítaje nasbíraných jedlých kaštanů, které jsou snad nejhojnějším stromem této lokality.

Protože už se začalo stmívat a já se chtěl někde poblíž ubytovat, začal jsem hledat místo k přespání. První dva penziony byly plně obsazené, a tak jsem zakotvil v 10km vzdáleném hotelu La Courone v obci Lichtenberg. Rodinná atmosféra, měkká postel a vydatná snídaně měly za účinek, že jsem se na druhý den vydal zpět na Petite Pierre, abych si ho doprošel. Nebyl bych to ale správný cestovatel, když bych se nezastavil alespoň na chvilku na hradě, který se tyčil nad obcí, kde jsem přespával. Šplhat na velmi strmý kopec v 10 hodin ráno sice není úplně procházka růžovou zahradou, ale odměnou mi byl krásný výhled do krajiny a samozřejmě samotný hrad – nebo spíš pevnost. Pevnost, která na první pohled připomíná středomořské pobřežní pevnosti. Trochu překvapivé ji potkat ve francouzském vnitrozemí.

O hodinu později jsem byl zpět na Petite Pierre, kde bylo snad ještě víc turistů, než včera. Svědčilo o tom plné parkoviště i stánky s občerstvením, které tu nově vyrostly. Cesta k zámku vede uličkou dlážděnou velmi ohoblovanými kameny, kolem školy, restaurace a kostela – ten je asi nejzajímavější tím, že slouží jak katolíkům, tak protestantům zároveň. Zámek, po vzoru většiny těch francouzských, je poměrně prázdný. Nahlíženo optikou českých dobově zařízených hradů a zámků.  Ani výhled není tak pěkný, jak jsem čekal. Kazí ho umístění zámku, které je sice na pískovcovém masivu. Ale v sevření okolních zalesněných kopců.

Opouštím Petite Pierre a hledám průvodcem nabízené skalní obydlí. Bohužel bez bližšího upřesnění, trocha bloudění, ale po 10 minutách serpentin a rušné silnice dorážím do Graufthalu. Zde už není tolik turistů, jako předtím. Pro mě ku podivu, protože je tu toho tolik k vidění. Již z dálky jsou viditelné domy ve skále, které se svou barevnou fasádou září do otevřené krajiny. Zastavuji v malé kavárně na kávu a objednávám si k ní kaštanový dezert. Chuť sice nic moc, spravit ji nedokáže ani ovoce naložené v rumu a kus šlehačky, které jsou též na talíři, ale pohled z kavárny na skalní masiv to kompenzuje perfektně.

Zde nechám pro jednou mluvit fotky neb popsat, jak výstřední a zároveň skromné ubytování měli obyvatelé tohoto příbytku až do 20. let minulého století, by bylo obtížné.

Nyní už nic nebrání k návratu do Štrasburku, odkud na další den pokračuji zpět do Čech. Už se těším na ty německé dálnice, kde zase naplno proženu všech 163 koní pod kapotou.

U všech výletů byl stanoven EIN 2.
———————————-
EIN – neboli Expediční Index Náročnosti. Tato hodnota na stupnici od jedné do desíti udává náročnost expedice, jedna pro nejsnadnější, deset pro nejsložitější.>