Gruzie se zrovna nedá označit za typickou turistickou destinaci. Přesto se o ní v poslední době mluví jako o ráji na zemi. A podle hesla, že zkusit se má vše (a ne jen přelidněná Jižní Evropa) jsme si s Evou koupili letenky a začátkem srpna se vydali na cestu.
Přímý let z Prahy operovaný ČSA trvá necelé 4 hodiny. Létá se na noc, protože letiště v Tbilisi z nějakého důvodu nefunguje přes den. Časový posun +2 hodiny oproti ČR je ráno docela příjemný. V tranzitním prostoru ale musíme strávit další 4 hodiny v polospánku, čekajíc na první ranní autobus. S ním jsme se přesunuli blíže do centra a zamířili do předem zamluveného hostelu.
Bohužel jeho stav ne zcela splnil naše očekávání na čistotu a lokalitu, a tak jsme zakotvili až u dalšího. Ten byl přímo na hlavním Náměstí Svobody, vedle hotelu Mariott. Lokalita skvělá, personál ochotný, čistota ukázková a rychlé wi-fi jako bonus. Potěšeni příjemnou změnou jsme se hned vrhli na průzkum centra.
Při procházení města upoutala naši pozornost katedrála Nejsvětější trojice. Majestátní stavba dokončená teprve před 10 lety z darů obyčejných lidí je pro svou polohu – na vyvýšeném místě levého břehu řeky Mtkvari – vidět téměř ze všech míst ve městě. Ale není to jen katedrála, celé Tbilisi je zaplněno nejrůznějšími kostely (je zde i mešita a synagoga) a stavbami z jednotlivých historických etap.
Z pravého břehu od katedrály jsme lanovkou překonali řeku a cca 200m převýšení. Naskytl se nám výhled na krásně zrekonstruované staré město, kam jsme odtud sešli pěšky úzkými uličkami. Jeho centrem je několik sirných lázní. Pod každou z kopulí se ukrývá privátní bazén pro 2-8 osob se smradlavou vodou o teplotě 45°C.
Další den byl na programu výlet do blízkého městečka Mtskheta, jež je odedávna náboženským centrem Gruzie. Jako dopravní prostředek jsme prvně vyzkoušeli vyhlášené maršrutky. Poměrně sofistikovaný centralizovaný systém dopraví člověka do kterékoliv části země. Stačí pouze vědět, odkud nebo kudy taková maršrutka jede. Mávnutím dát pokyn k řidiči a připravit se na neopakovatelné zážitky.
Mtskheta má historii sahající do doby 1000 let před Kristem. Na ospalém městečku to ale není nijak znát. Nejstarší stavbou je katedrála Sveticchoveli, postavená na místě, kde ve 4. století n.l. bylo přijato křesťanství tehdejším královstvím Kartli.
Večer jsme začali plánovat cestu ke klášteru David Gareja. Do končin na hranici Gruzie a Azerbajdžánu bohužel nejezdí maršrutky. Nezbývalo, než si objednat taxi. Jeho řidič nás ráno vyzvedl na hostelu a odvezl 15 let starým Mercedesem až na místo. Cesta se postupně měnila z asfaltové silnice, přes šotolinu na nezpevněný povrch. Po vyjetí z civilizace jsme asi po 30 km míjeli jediný náznak obydlí – vesničku Udabno. Bohužel byla opuštěná. Okolní krajina byly nefalšované stepi. Otevřená údolí, kam oko dohlédne. Žádná infrastruktura, pouze na horizontu občas vedení vysokého napětí nebo vysílač mobilního operátora jedoucí na diesel-agregát na kopci.
Z Tbilisi je to ke skalnímu klášteru asi 100 km. Stepi se postupně proměnily v něco, co jsem dosud neviděl – polopoušť. Úplná měsíční krajina. Není se proto čemu divit, že cesta sem trvá kolem 3 hodin. Výhled ale stojí za to. I samotný klášter ze 6. století je zajímavý – v pískovci vydlabaná obydlí jsou opět obývána mnichy. Poustevnický styl života dokládá absence elektřiny i několik domestikovaných zvířat v okolí.
Posledním naším výletem před opuštěním Tbilisi byla návštěva horského regionu Kazbegi na severu země. Tentokrát pro změnu maršrutkou Ford Transit s 20 místy k sezení. Trasa vede zprvu údolím řeky a potom se zvedá po serpentinách. Je to Gruzínská vojenská cesta, stezka používaná od starověku. Na své vojenské výpravy se tudy vydávali Římané, Peršani, Mongolové anebo naposledy Rusové. Ti cestu kultivovali do výsledné podoby, aby po ni mohli transportovat těžkou techniku. Nejvyšším bodem je Křížový průsmyk (2379 m), kterým se překračuje hlavní hřbet Kavkazu.
Po kodrcavé cestě, kdy nám místy tuhla krev v žilách jsme zastavili v podhorské vesničce Kazbegi (1700 m). Odtud totiž vede nejkratší cesta ke kostelu Nejsvětější Trojice, jednoho ze symbolů Gruzie. Dvouhodinový trek smíšeným lesem občas nabídne úchvatné pohledy do údolí nebo blízká setkání se všudypřítomným skotem. To však není nic proti výhledu, který se otevře po zdolání prudkého stoupání. Horská planina s výrazným kopcem a kostelíkem v čele. Počasí nám zatím moc nepřálo, ale jakmile dojdeme ke kostelíku (2200 m), přestává mrholit a zbylé mraky se protrhají.
Návrat do Tbilisi probíhá po stejné cestě, jinudy to ani nejde. Ovšem s jiným řidičem maršrutky. Tento má své vozidlo uvnitř ověšené různými svatými obrázky; na Gruzii nic neobvyklého. Jenže zde jich je asi 10. Vyslovujeme proto teorii, že čím víc ikon v autě je, tím ostřejší a neohroženější jízda je…
Tbilisi už nám slouží jen jako přestupní stanice. Nastupujeme na noční vlak do Zugdidi a ukládáme se ke spánku. Jakkoliv to na polstrovaných sedačkách jde. Cesta ale vůbec neutíká, vlak staví doslova na každé mezi a z nástupiště se ozývá hlahol prodejců občerstvení. Nic naplat, že jsou dvě hodiny v noci. Chačapuri, chačapuri, chačapuri. Eva usíná na mém batohu vsazeným do prostoru pro nohy a já na vedlejší sedačce zabírám až kolem čtvrté, když konečně najdu tu správnou spací polohu.
V sedm hodin vlak zastavuje na konečné stanici v Zugdidi. Kde, jak se později dozvídáme od místních, není zrovna bezpečno. Tento výraz je ale v Gruzii třeba brát s rezervou. Obecně je to velmi bezpečná země. Možná, že srovnatelně bezpečná jako Česká republika. Policie se tu těší obrovskému respektu neboť po revoluci před 10 lety byl původní aparát zcela rozpuštěn a nová generace policistů prošla výcvikem západních států. V praxi je jejich počet vidět opravdu na každé ulici ve městě a policejním autem každých 30 minut mimo něj.
Před nádražím okamžitě nacházíme maršrutku směr Svanetie. Netrvá to dlouho a po zaplnění na 110% vyrážíme do hor. Cesta ubíhá rychle, zde jsou kvalitní asfaltové silnice. Průvodce sice píše něco o 6 hodinách, ale to je po původní silnici. Nyní to je něco pod 4 hodiny, a tak kolem poledne vystupujeme v Mestii.
V největším městě Svanetie je plná turistická vybavenost. Dokonce je tu i letiště, které má napomoci rozvoji cestovního ruchu. Nadmořská výška 1500 metrů slibuje i bohaté lyžařské vyžití – v zimě jsou tu prý až 2 metry sněhu. Ceny jsou tu sice vyšší, než je v Gruzii běžné, ale i tak je to na úrovni ČR. Ubytování nalézáme v rodinném hostelu na hlavní ulici a vyjednávám pro nás malý pokoj s plnou penzí – nejlepší způsob jak poznat místní domácí kuchyni. Nedospalí z nočního přesunu a následnou cestou ve stísněné maršrutce jsme na pár hodin zalehli.
V Mestii se začínají objevovat obranné věže, typické pro celou oblast Svanetie. Postavené kolem 12. století sloužily jako obrana proti častým nájezdníkům. Jejich četnost a rozmístění fungovalo prý v místním terénu lépe, než typické evropské pevnosti. Ovšem jen málo jich je dnes udržovaných, přestože se v celém údolí vesele staví a rekonstruuje. I tak se nám podařilo jednu navštívit a vylézt jednotlivými patry po dřevěných žebřících až na střechu.
Po vydatné večeři složené z několika studených a teplých salátů, játrových kuličkách a chačapuri, tradičních plackách plněných sýrem jsme se ještě prošli po městě a prohlédli si panorama údolí s nasvětlenými věžemi.
První noc v horách byla příjemná, ale k ránu se dost ochladilo. Žádné překvapení v údolí s nadmořskou výškou 1500 metrů, jímž protéká řeka z ledovce. Snídaně byla rychlá, protože už v 9 hodin na nás čekal džíp do Ipari. Přidali jsme se ke skupince mladých turistek, které jeli do Ushguli.
Cestou nám vlídný řidič ukazoval zajímavá místa, jmenoval hory a v příhodnou chvíli se neopomněl pochlubit svou věží na protější straně údolí. Asfalt se v horském terénu rychle vytratil a my tak museli zpomalit, jakmile se dostal pod naše kola písek a hlína s kořeny okolních stromů. Do Ipari jsme dojeli asi za hodinu. Zde jsme se rozloučili a vyrazili po svých. Tuto vesničku jsme si zvolili jako výchozí bod pro náš třídenní trek nespoutanou Svanetií.
V ruce jsme měli pouze černobílou mapu v nevhodném měřítku, ale tak jsme se těšili na opravdickou přírodu, že jsme si prvních pár kilometrů nebyli jisti, zda jdeme správně. Asi po dvou hodinách v úmorném vedru jsme potkali dva místní, kteří nám potvrdili směr do Adishi. Tam jsme měli dorazit přibližně za hodinu. Jenže nám nedošlo, že domácí šli z kopce a tudíž rychleji. Dvě hodiny nám trvalo se vyšplhat do 2200 metrů položené vesničky, kde se zastavil čas.
Adishi je ta nejodřízlejší osada, kterou jsem kdy navštívil. Ovšem ochota a bezprostřednost lidí, které jsme tu potkali, je dech beroucí. Ubytovala nás u sebe příjemná Elizabeth, jejíž dům je jedním z pěti nebo šesti obydlených zde. Jak nám později říkal její bratr, ve vesnici je asi 40 lidí a na zimu jich zůstává polovina, protože pravidelně napadne kolem 3 metrů sněhu. Ti co zůstávají se starají o zvířata (a bláznivé turisty).
Než se zešeřilo, všichni hosté byly svoláni na večeři. Za den se tu ubytovalo včetně nás osm. Já s Evou z Čech a tři izraelské páry. Dostali jsme vydatnou zeleninovou polévku, tradiční salát (okurka, rajče, kopr), domácí sýr a jako dezert třešně v cukru.
Po večeři, když ostatní hosté odešli, jsme ještě chvíli zůstali s Elizabeth. Byla ráda, když si může s někým otevřeně popovídat, protože jak potom sama přiznala, s Izraelci, kterých tu je nejvíc, není řeč. Asi po půl hodině se omluvila, že musí za zvířaty. Jak jsme stihli vypozorovat dřív, krávy mají naučeno po setmění přijít domů z pastvy a je třeba je podojit.
Jako čestní hosté jsme dostali nabídku se toho pro dnešek zhostit. Eva se místních rohatých krav bojí, ale já jsem to přijal a krávu za teplé vemeno zatahal…
Nad ránem nás opět probudila zima. Z komína venkovní kuchyně se již kouřilo, tak jsme šli na časnou snídani. Ta byla opravdu bohatá – uvařená vajíčka, sýr, ovoce, zelenina a samozřejmě chačapuri. To nejlepší, které jsme za celou naší dovolenou ochutnali. Zřejmě za to mohla rozpálená pec na dřevo. Na doporučení vyrážíme na cestu co nejdříve, aby řeka tekoucí z ledovce nebyla příliš rozvodněná.
K řece je to z Adishi asi 5 km úchvatným údolím s výhledem na nejvyšší hory Kavkazu. Ne nadarmo je Svanetie nazývána gruzínským Švýcarskem. Řeku jsme úspěšně přebrodili v pořadí Eva, má krosna, já. Besa, bratr Elizabeth nám se vším ochotně pomohl a ještě přidal pár tipů na cestu, abychom se neztratili.
Další vesnice byla asi 15 km před námi, ale v jiném údolí. Pro nás to znamenalo překonat horský hřeben téměř ve 3000 metrech. Na tom by ještě samo o sobě nebylo nic náročného, prostě výšlap. Jenže cesta vedla malou džunglí – metrové mlází a koryto příležitostného potůčku nebyly zrovna v co jsme doufali. Do toho se přidali ještě krvežízniví moskyti a lehká alergie a o zábavu na dopoledne bylo postaráno.
Ze sedla Chkhunderi je skvělý výhled na všechny strany. Nalevo v dálce vesnice Adishi, před námi strmý svah – ten jsme právě zdolali, vpravo ledovec a dvě pětitisícovky a v zádech další údolí, kam máme namířeno. Dáváme si pauzu na svačinu, lepší místo už dnes nenajdeme.
Sestup do údolí je zpočátku dost ostrý. Po prvních 500 metrech začínám cítit slabost v kolenou. Takticky proto přidávám do tempa, abych nemusel namáhat svaly brzděním. Tak to pokračuje asi 2 kilometry, než se dostaneme do údolí. Odtud už pokračujeme víceméně po rovině, zato pěkně daleko. Uběhnou snad dvě hodiny, když vidíme na obzoru nějaká stavení.
Je to osada Khalde. Nyní tu žije jedna rodina, ale ještě nedávno to tu bylo opuštěné. Nárůst turismu zřejmě vrací život do vysokých hor. Mají tu malé občerstvení, tak si dáváme colu a pivo na osvěžení. Obrovské parno je už druhý den za sebou a jakkoliv dodržujeme pitný režim, v téhle výšce to pálí víc než u moře. Při odchodu se míjíme s německým párem, který jsme potkali už v Kazbegi. Mají také namířeno do Ushguli.
Abychom se tam dostali, čeká nás ještě hodina pochodu do Iprari. Odtud si bereme napůl s Němci taxíka, protože je už odpoledne a dalších 12 km bychom už dnes nestihli. Navíc podle průvodce je cesta dost jednotvárná a kopíruje silnici. Lada Niva je v těch končinách výborným dopravním prostředkem.
Vystupujeme z džípu a rozhlížíme se po okolí. Jsme v nejvýše položené, permanentně obydlené vesnici v Evropě – Ushguli. Tato oblast se zároveň pyšní zápisem na seznamu UNESCO, pro svou horskou scenérii středověkého rázu a původní obranné věže.
Má to své kouzlo – pobíhající kozy a krávy, děti jezdící na koních nebo staří dědové s typickou svanskou čepicí. Do toho šumící řeka a vůně luční květeny. Pravdou ale je, že tu pravou atmosféru Ushguli získává až při soumraku. Do tmy se schovají moderní přístavky, auta i dráty telefonního vedení a zůstanou jen zvuky přírody a světlé vršky hor.
Přes noc od klidného spánku ruší dlouhá bouřka. Hromy se v údolí rozléhají úplně jinak, než je známe. Nejde elektrika a záblesky je jediné, co je v naprosté tmě vidět. Ráno ale po bouřce nejsou ani památky. Byla velmi mírná. Dáváme si lehkou snídani a zjišťujeme možnosti přesunu k moři. Domácí nám nabízí odvoz do Mestie za 160 Lari. To se nám zdá hodně za 40 km – i když náročným terénem. Maršrutka na obzoru žádná, a tak zkoušíme štěstí stopem.
První řidič nás odmítá, jede výš do hor. S druhým pokusem ale máme štěstí. Zastavují nám Švýcaři, kteří v těchto končinách chytají motýli. Dvojce etnomologů jede právě do Mestie, vyzvednout ztracenou peněženku. Trvá nám to asi 2 hodiny, než se tam dostaneme. Na oplátku za odvoz jim pomáhám s jednáním na policejní stanici. Doklady nakonec dostávají zpátky, ale bez peněz. Ty si zřejmě nálezce nechal jako odměnu.
I z Mestie pokračujeme stopem a dokonce tím samým. Ochotní Švýcaři se nabídli, že nás svezou ještě dál na jih. Někam, kde bude lepší spojení do Batumi. Definitivně se s nimi loučíme až v Samtredii, kde se naše cesty rozdělují. My máme namířeno do Batumi, zatímco oni do Vardzie. Náš vlak bohužel právě odjel, ale na rady místních nasedáme na maršrutku stejným směrem. V té trávíme dalších 4 hodin a seznamujeme se s anglicky mluvícím mladým Gruzíncem. Dává nám typy, co v přímořském městě navštívit.
Řidič ještě dělá nutnou pauzu po dlouhé jízdě. Trochu nelogicky asi 5 km před centrem Batumi, ale s tím už nic nenaděláme. Protože přijíždíme už za soumraku, můžeme se cestou na hostel kochat nasvětlenými stavbami. Je jich tu opravdu hodně a celé pobřeží září. Později večer se jdeme projít na hlavní třídu, kde by měly být ty nejvyšší budovy na Kavkaze.
Ještě před zavřením stíháme jízdu na 50m ruském kole – jednou z dominant moderně střižené části Batumi. Je odtud úžasný výhled, ale v otevřeném vozíku se do mě dává závrať a jsem rád, když mohu po pár minutách vystoupit na pevnou zem. Mladistvý nádech celého města dokresluje pohybující se socha milenců na pobřeží. Technicky zajímavá podívaná se neustále opakuje, když každou čtvrthodinu sochy sebou projdou.
Další den se probouzíme do slunečného počasí. Domácí na hostelu nám dělá snídani a my si tak můžeme bezstarostně užívat zasloužené dovolené u moře. Dopoledne trávíme prohlídkou botanické zahrady. Je obrovská! Pražská zoologická zahrada by se sem vešla dvakrát. Projít několik desítek tématických částí nám dává ve 30st. horku zabrat stejně jako výstup v horách. Proto se návštěvě poprvé koupeme v moři.
Poslední den přišla Eva s nápadem navštívit Turecko. Podmínky jsou pro to příhodné, z Batumi je to asi 20 km. Městský autobus nás dopravuje až přímo před novou pomezní budovu, projít už musíme na vlastní pěst. Celý proces vč. zastavení v duty free shopu nám zabere asi hodinu. Ovšem po překročení hranice zjišťujeme, že na turecké straně není krom jedné restaurace, kavárny a mešity absolutně nic. Dokonce ani pláž nebo nějaký zajímavý výhled. Vracíme se proto zpět do Gruzie a trávíme odpoledne na pláži. Voda je relativně teplá a díky kamínkovým plážím i krásně průzračná.
Navečer se loučíme s Batumi a vlastně celou Gruzií večeří ve výtečné restauraci u nádraží. Eva si objednává Ojachuri – kořeněné hovězí maso s opečeným bramborem v tradiční hliněné misce a já volím Ostri, omáčku podobnou našemu guláši. K pití nejinak než lékořicovou a vanilkovou limonádu Zedazeni! Nočním vlakem odjíždíme (už v opravdovém) lehátkovém voze do Tbilisi a odtud zpět letecky do Prahy.
Dva týdny utíkají jako voda a my si z Gruzie odvážíme výhradně pozitivní zážitky. Je to kouzelná země plná ochotných lidí, kteří mohou být právem hrdí na svou historii.>
