Asi to pomalu bude mým (špatným) zvykem, ale start expedice je v mém provedení trochu chaos. Program pátku 22. dubna nebyl zrovna jednoduchý a tak jsem se obával, že dorazím pozdě – a rozesílal poplašné SMSky všemi směry. Zrada se nakonec nekonala a na Palmovce jsem byl včas. Shodou okolností tam byl proti očekávání i Kuba, se kterým jsme se měli sejít až na Čerňáku.
Sraz expedičního týmu naplánovaný na 1500 ZULU na kótě 2B (Black Bridge) byl nakonec splněn. Start prvním pomocným vozidlem z výchozí kóty tak nebyl ohrožen a proběhl dle plánu. Označení „pomocné vozidlo“ je však v tomto případě téměř urážkou pro luxusní klimatizovaný dálkový autobus, ve kterém je dokonce wifi zdarma. Takže celou cestu docházelo k porušování pravidla týkajícího se používání mobilních telefonů. Cesta vcelku utekla, řidič jel stylem „hard left“ „over horizon“ „jump ahead“ atd., takže o zábavu bylo postaráno.
Do Pece jsme dorazili dle plánu a vyrazili na první minitúřičku směrem k našemu ubytovacímu zařízení, k chatě Betyna. Byli jsme vřele přivítáni, ale opravdové nadšení vyvolala perfektní večeře o třech chodech – zcela nečekaně. Po večeři jsme ještě jednou shrnuli plány na další den, vyhodnotili síly a odebrali se ke spánku do našeho apartmá.
Sobotu jsme zahájili vydatnou snídaní, pokřikem třikrát ZDAR! a vyrazili směrem ke Sněžce. V půl deváté tedy vznikl první achievement – dosáhnout vrcholu Sněžky, od kterého nás dělilo přes 700 výškových metrů a asi 8 km stoupání, před polednem. Stoupání Obřím dolem bylo pohodové, trasa nebyla technicky příliš náročná. Jakmile jsme vystoupali na planinu pod Sněžkou, do „letové hladiny“ 1400 m n.m., které jsme se po většinu dne drželi, stanovili jsme další achievement – vyhrabat se na vrchol pod 30 minut, které předpovídali Polacy na svych turystyčnych značkach.
No – shrnu to – oba dva jsme splnili!
Na Sněžce jsme bouchli bohemku, dali sváču, vysušili technotrika a vypravili se dál.
To znamenalo jednoduchou trasu: po stezce česko-polského přátelství (červená) na Špindlerovku, dále po žluté do údolí Bílého Labe a pak zpět na Luční boudu a na planinu pod Sněžkou.
Úsek ke Špindlerovce byl hlavně v druhé polovině značně technický – pracovně jsem to nazval „tanec po kamenech“ . Odměnou za to byly ale naprosto úchvatné pohledy do krajiny – posuďte sami ve fotogalerii. Tanec po kamenech nám pochválil i jeden kolemjdoucí slovy „to spěcháte na autobus?“ 😀 což Zdeno glosoval hláškou o standardním tempu…
Na Špindlerovce to byla sváča v podobě nápoje a polévky v ceně plnohodnotného oběda v Praze. Takže taková normální vysokohorská přirážka… Zde byl dále stanoven další achievement – dosáhnout Betyny a našeho jídelního stolu v koutě restaurace do 18:00.
Třetí etapa výpravy ze Špindlerovky zpět pod Sněžku byla obdobně úchvatná, jako předchozí – místo dalekých výhledů, jezer a hor v dálce jsme pozorovali úžasné údolí Bílého Labe, kamenná pole na okolo se tyčících hor – Luční hory a zejména masivu Čertova návrší. Opět byla techničtější, zvlášť výstup od bd. u Bílého Labe, kde se střídaly sněhem pokryté části, kamenité úseky a protkány byly potůčky a potoky vody z tajících mas sněhu ve vyšších polohách. Tyhle potůčky nám ale dobře posloužily jako zdroj tekutin.
Po návratu pod Sněžku cca. v 17:30 už bylo naprosto jasné, že třetí achievement dne už nesplníme, ale budeme se snažit zpoždění maximálně zkrátit. Po krátkém odpočinku jsme zahájili sestup Obřím dolem. Po dobu sestupu se nic zvláštního nestalo, až na to, že se nám Kuba asi dva kilometry před cílem – již v údolí – ztratil z dohledu. Nakonec jsme ho zase dohnali a hecli se k poslednímu výkonu dne – posledních 300 metrů poklusem. To byl nápad… 😀
Celý den jsme tedy uzavřeli s 34km na GPS (reálně podle GPS softwaru však 28km!), s pár otlaky na nohách, ale s úsměvem na rtech a nadšením. Betyna s večeří nezklamala, úžasně doplnila vyčerpanou energii a spolu se zmrzlinovým pohárem udělala tečku za úžasným dnem.
Nedělní ráno bylo v duchu nezávazné diskuze s domorodci, kam bychom se teda jako ještě mohli podívat, načež 2 kilometříky od chaty do Pece nás přesvědčily o tom, že už nikam nepotřebujeme. Nasedli jsme na první bus, který už čekal a zakoupili lístek do Trutnova. Překvapením však bylo, když nás vysadil na své konečné ve Vrchlabí. Inu, co se dalo dělat, dali jsme si zmrzku a počkali chvíli na bus ku Praze, který nás šťastně dovezl.
První vícedenní expedice týmu Expediční Myšlenky se tedy znamenitě vydařila a mně jako minule nezbývá než poděkovat kolegům spoluturistům a se zvoláním ZDAR! se těšit na další výpravu.>
