Exotika třeba v Peru..

Kamarádi, kamarádky.
Pokud Vás někdy po shlédnutí  propagandistických filmů cestovních kanceláří napadne, že se podíváte zaexotikou třeba do Peru, přečtěte si následující zkušenosti. Myslím, že jsem cestovatel znalý (Afrika, Amerika, Kanada, Thajsko, Čína), ale Peru předčilo vše – a to v tom nejhorším slova smyslu.

O tom, že se mi nechtělo, věděli všichni mně blízcí. No, jak jsem stará, tak jsem blbá. Opět jsem podlehla naléhání svého muže, jak si užijeme dovolenou. Opravdu jsme si jí „užili“.Letěla nás parta 14 lidí. Téměř všichni nad 50 let a téměř všichni jsme se již navzájem znali z předcházejících zájezdů. Když jsme se úspěšně prořítili madridským letištěm ve snaze chytit spoj do Limy, oddychli jsme si, že to nejhorší máme za sebou. Hahaha!!!

Klasický obrázek z té „lepší“ vesnice.

Po desetihodinovém letu na nás v Limě již čekal průvodce-kamarád s ženou a 2 zapůjčená auta. Velice těžce jsme natlačili kufry a sebe do malých, a jak se posléze ukázalo i na naši cestu nevhodných aut a vyrazili. Už v Limě jsme měli být ostražitější. Průvodce-kamarád je starý spořivec, a tak si nekoupil mapu Limy. O výjezd jsme se marně pokoušeli více jak 3 hodiny. Lima je hnusná, špinavá. Všude na předměstích jsou děsivé slumy. Těch asi 8 milionu obyvatel prostě někde žít musí. 70% řidičů nemá řidičák a já je podezřívám, že neumí ani číst. Cedule s názvy ulic či směr na výjezd stejně neexistují. Semafory mají informativní charakter a dvojitá čára je spíše pro ozdobu. Přednost má silnější vůz a řidič s lepšími nervy. Křižovali jsme Limu ze severu na jih, z východu na západ a zpět než jsme našli správný výjezd. Ptát se policistů je zcela zbytečné. Setkání s nimi mnohdy znamená pouze žádost o úplatek do jejich kapsy, jinak Vás nepustí dále.

Jedna z cest, kterými jsme jeli.

 

Typická peruánská cesta

Nakonec jsme našli správný směr, vyrazili a mimo jiné překonali sedlo ve výšce nad 4800 mnm.Po 150 km docela slušné jízdy, kdy nám pouze bez varování přestala jet auta (dodnes nevíme, co se stalo, protože za chvilku se obě rozjela) ale naše radost skončila. Místo asfaltky byla šotolinová cesta s dírami, utrženými krajnicemi a zejícími propastmi po straně ve tmě. Cesta začala prudce stoupat do hor. Jeli jsme krokem. Vpravo strž, vlevo skála, před námi tma a hluboké údolí, někde v dálce bouřka, patníky nebyly. Každé protijedoucí auto znamenalo couvání  a složité vyhýbání. Po půlnoci jsme dojeli do oblasti bouřky a k prachu a dírám v cestě se přidalo bláto a kaluže. Ve 3 hod ráno v hluboké tmě náš druhý vůz totálně uvízl v blátě. Vystoupila jsem z auta rovnou po kotníky do řídkého blátíčka (zničené boty jsem nechala v hotelu v odpadcích). Čekali jsme 3 dlouhé hodiny, než se rozednilo. Kolem nás strže, hory přes 3 tisíce metrů a nikde nic – ani signál na mobilním telefonu. V 6 hod ráno nás vytáhl projíždějící kamion, kterému jsme naštěstí blokovali cestu. Jako prasata špinaví jsme se po více jak 60 hodinách cesty dostali v 9 hod ráno do hotelu v Ajacuchu a mohli se osprchovat, převléknout a chvilku dospat.

Expedice při nezbytné přestávce

V Ajacuchu jsme zůstali zbytek dne a jednu noc. Další den jsme vyrazili ve 3 hod ráno s tím, že časovou ztrátu doženeme. V oblasti, kterou jsme projížděli, jsou doly na zlato a ruská těžební společnost si s ochranou životního prostředí starost nedělá. Voda je kontaminovaná a těsně před našim příjezdem došlo k důlnímu neštěstí. Indiáni se vzbouřili a vzali „spravedlnost do vlastních rukou“. Průjezd městečkem Andahuyalas byl zabarikádován způsobem velmi jednoduchým: velké kameny na celé šířce cesty. Za barikádami Indiánky kmene Kečua s holemi v rukou. V oblasti bylo povstání a Indiáni zablokovali cesty. Dostali jsme se ještě přes první barikádu, ale dále už ne. Ani tam, ani zpátky. Bylo to velmi nepříjemné. Pomoc nám nabídl místní právník s manželkou. Vzali nás k sobě na zahradu a zajistili alespoň minimální jídlo a vodu na pití (vzbouřenci nám neumožnili doplnit zásoby vody, obchody byly zavřené). U našich zachránců jsme strávili celý den posedáváním v domě nebo na zahradě. Projíždějící místní policie se tvářila, že nevidí ani zátarasy ani nás. Armádní těžkooděnci se štíty projíždějící kolem nás varovali, ať se o nic nepokoušíme. Kečuové jsou prý agresivní, jsou opilí, zdrogovaní a nebezpeční. Rychle pak zajeli do prostor kasáren, kde se neprodyšně uzavřeli. V hluboké tmě jsme se přece jen pod ochranou červeného kříže spolu s dalšími autobusy (jen Peruánci, žádní cizinci) pokusili prorazit. Nebylo to moc příjemné, když jsem zahlédla, že do auta se znakem červeného kříže nastupují ozbrojení muži. Postupně jsme se probíjeli barikádami. Muži ze všech aut odvalovali kameny, auta popojížděla krokem. Bohužel, Indiáni to zaregistrovali a vyrazili do protiútoku. Slyšeli jsme řev blížícího se davu a občas záblesky výstřelů. Tak rychle jsme nikdy necouvali. Noc jsme strávili v místním zablešeném hotelu. Bylo tam tak skvěle uklizeno, že pod mou postelí byly ponožky předcházejícího nocležníka, záchod nesplachoval. Stejně jsem tam spala na černo, protože nás bylo více než postelí. Ráno jsme se sami pokusili vrátit a projet jinou, podstatně delší cestou. Při výjezdu z městečka jsme odřeli druhé auto. Po 20 km jsme v maličké kečuánské vesnici narazili na další barikádu a velký počet přibíhajících Indiánů. Naštěstí, po delším vyjednávání našeho průvodce-kamaráda, nás najednou pustili. Čekala nás ale hrozná, skoro 300 km cesta oklikou opět po šotolinových cestách, přes brody. Projížděli jsme zoufalými, ubohými a chudými vesnicemi, kde si v prachu, špíně a odpadcích hrály krásné děti. Tolik bídy a špíny jsem neviděla. Oblast, ve které jsme se pohybovali je nejchudší a trpí obrovským nedostatkem vody. Všude je jen prach, špína a odpadky. Domy jsou buď z vepřovic nebo jen z na sebe poskládaných kamenů. Děti žebrají u cesty.

Obyvatelky plovoucích ostrovů na jezeře Titicaca

Časovou ztrátu jsme nedohnali a Machu Picchu jsme neviděli!!!!! Vstupenky na Machu Picchu se totiž musí objednat dlouho do předu a my prostě na čas nedojeli. Náš vůz byl v relativním pořádku. Posádka druhého vozu si opravdu užila. Postupně jim přestávalo fungovat otevírání dveří, klimatizace, pak při couvání rozbili zadní sklo a navíc, nechali se ovlivnit okolnostmi a většinu času strávili nadáváním a stěžováním si.

Sucho a prach...

Přes všechna příkoří jsme se dále probíjeli za krásami Peru. Andy jsou monumentální, ale úplně jiné, než bych si kdy představila. Náhorní plošiny ve výšce kolem 3500 m n.m. jsou neopakovatelné. Autem jsme dojeli do průsmyku ve výšce 4910 m n.m. (Ježiši, mně bylo blbě). Jeden den jsme se plavili po jezeře Titicaca. Plovoucí vesnice jsou nádherné. Obědvali jsme na ostrově u domorodců. Navštívili jejich domy. Krásné pletené svetry, rukavice i čepice zde vyrábí muži!!!! Na cestě jsme potkali malého, asi osmiletého chlapečka, který si to mašíroval ze školy a po cestě štrikoval.
Navštívili jsme staré indiánské město Cusco i planinu Nasca, kde jsme letěli maličkým letadýlkem nad známými obrovskými obrazy ještěrky apod., které Indiáni vyhrabali do prachu pampy. Samozřejmě, že nic neplatí, takže místo objednaného letu v 9 hod vyletěla první skupina kolem 12. hodiny, druhá skupina pak ještě o hodinu později.  Navštívili jsme přírodní rezervaci v blízkosti města Paracas. Na dvou kamenných ostrovech je dle informací 8 milionů ptáků – kormoráni, racci,  atd. V člunu jsme pluli 3 metry od odpočívajících (a strašně smrdících) tuleňů.

Táta tuleň se dvěma ženami

Občas jsme zažívali neočekávaný adrenalin – v hluboké tmě jsme šli na záchod do pampy u cesty. Náhle se z dálky ozval štěkot a ze tmy se k nám hnala smečka divokých psů. Tak rychle jsem s holými zadky a rozepnutými kalhotami nikdy do auta nenaskákali.

Vesnické děvčátko

Zdravotní stav posádky našeho vozu se měnil den ode dne. Ráno jsme se vždy sešli v autě, každý dostal štamprli slivovice (v 8 lidech jsme vypili 4 litry) a nastala výměna léků a informací o zdravotním stavu. Všichni jsme postupně měli průjmy, migrény z nadmořské výšky a nervů, opary a jiné. Na rozdíl od druhého vozu se však naše posádka semkla a přes všechny prožité hrůzy jsme se i dobře bavili.

S jídlem to bylo všelijaké. Většinu času jsme totiž v poloze skrčenců trávili v autě při mnohasetkilometrových přesunech. Při průměrné rychlosti maximálně 50 km/hod to byl problém. Cesty jsou špatné, dobře vyvinuté mají pouze retardéry. Při jejich přejezdu jsme lítali v autě jak pumlíče. Mám boule na hlavě a občas po dopadu auta na zem na mne spadly kufry. Jedli jsme tedy hodně z domácích zásob nebo z toho, co se nám podařilo nakoupit po cestě. Má cestovní varná konvice a instantní polévky, které jsem přes odpor svého muže vzala sebou, slavily úspěch. Občas jsme se stavili v místních hospodách. Kupodivu, jídlo bylo vždy výborné, úroveň záchodů děsivá, obsluha pomalá, celkový dojem rozpačitý.

Orientace na cestách byla složitá. Průvodce-kamarád, jak už jsem psala, starý spořivec, se snažil ušetřit, kde se dalo. Neměl mapy, neměl informace, neměl GPS. Cesta by byla bývala lepší, kdyby s námi byl místní průvodce, znalý mentality a hlavně Španělštiny (on neuměl ani dobře španělsky!!!!). Přežili jsme. Jako balzám na nervy pak byl poslední nocleh kousek od města Paracas. Luxusní hotel,vířivka, teplo a čisto.

Čekala nás ještě poslední zkouška nervů – opětovný průjezd Limou na letiště. Štěstí nám tentokrát vyšlo vstříc. Okamžitě po vjezdu do Limy jsme zabloudili (ostatně jako obvykle). V okamžiku, kdy jsme se zoufale dotazovali kde že je letiště, přitočil se k nám takový dědula štramák a nabídl nám, že nás dopravním kolapsem provede. Provedl. Ono jet do centra města Limy v době dopravní špičky je jen pro otrlé místní. Objeli jsme pod jeho vedením Limu a na letiště jsme dorazili včas. Cesta zpět už byla, vzhledem k předcházejícím zkušenostem, balzámem. Sice to ve Frankfurtu vypadalo, že vzhledem k mlze v Praze letadlo neodletí, ale to nás, zkušené cestovatele, už vůbec nemohlo vůbec rozházet.

Takže, toto jsou v krátkosti mé postřehy z cesty. Kdyby se takhle vydala parta mužů terénním vozidlem s pocitem, že si užijí dobrodružství, tak by jistě nebyli zklamáni. Pro nás, více jak padesátníky, kteří sice zcestovali celý svět, ale už si občas rádi odpočinou,to bylo velmi stresující, vysilující. Machu Picchu jsme neviděli a já ho už nikdy neuvidím. Nikdo mne tam už nikdy nedostane.

Milada

Be Sociable, Share!

Zdeno se představuje:

Mnoho věcí, které nás v životě potkávají, není možné změnit. Ale vždy můžeme změnit to, jak tyto věci přijmeme a jak se s nimi vyrovnáme.
Příspěvek byl publikován v rubrice Realizované expedice. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


4 × = třicet dva

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>