Basilej, perla Severozápadního Švýcarska

Neděle byla jako stvořená pro návštěvu tohoto druhého největšího švýcarského města. Počasí ve Štrasburku, odkud jsem na výlet vyjížděl sice naznačovalo, že žádná opalovačka se konat nebude, ale na místě se dostavilo o to příjemnější překvapení. Nebyla tu tak hustá oblačnost a slunko se snažilo tu a tam dát o sobě vědět.

Když jsem psal, že jde o druhé největší švýcarské město, nebyla to tak úplně pravda. Se svými 160 tisíci obyvateli se Basilej řadí na 3. místo. Pokud k tomu ale přičteme okolní aglomeraci, která je na protějším břehu hraničního Rýna, dostáváme se na cifru přes 800 tisíc. A to už z tohoto města dělá druhou nejlidnatější oblast ve Švýcarsku.

Basilej je na první pohled průmyslové město. Je zde velmi silný chemický průmysl v čele s lékárenskou výrobou. Zároveň je tu největší veletržní areál ve Švýcarsku.

Díky mému kamarádovi Kamilovi jsem měl poměrně detailní plán cesty po hlavních turistických monumentech vč. rad kde zaparkovat nebo kde si dát dobrou kávu. Plánu jsem se hodlal držet na 100%, takže jsem auto nechal v Messe parking na severovýchodní straně města. Jak značí název parkoviště, nedaleko výstaviště.

První zastávka na kávu byla hned po několika metrech. Zde totiž stojí Ramada Plaza, se svými třiceti patry jde o nejvyšší budovu v Basileji. V posledním patře je příhodně umístěn velmi klidný Bar Rouge. Přestože dole bylo celkem rušno (snad nějaký veletrh), tak nahoře vládl klid a pohoda. Příjemná zkušená obsluha nás umístila do pohodlných lounge křesílek. Trochu unaven z cesty v mlze a pošmurném počasí, objednal jsem si Doppelpresse. Vzhledem k umístění baru jsem čekal něco extra, ale servis, se kterým jsem se zde setkal, předčil moje představy. Ke kávě v předehřátém porcelánu jsem dostal nejen klasický cukr v pytlíku a mléko v kelímku, na stole se také objevil několika patrový stojánek. V něm se ukrýval, směrem odspodu, surový cukr – perník s kandovaným ovocem a oříšky – čokoládovo-oříškový čajový bonbon s vlašským ořechem navrchu. Při pití kávy jsem postupoval odspodu. Dezert byl opravdu skvělý. Perfektní ukázka švýcarské preciznosti a smyslu pro detail.

Po lahodné kávě a překrásném výhledu na historickou část města jsem našel ulici Clarastrasse, která mě měla odvést směrem z průmyslové části do té historické. Protože byla neděle, všechny obchody (až na občerstvení) zde byly stejně, jako ve Francii nebo Německu zavřené. To ale nezabránilo té spoustě lidí zde, aby si užívali podzimní pohody. Svědčila o tom i spousta umělců, kteří svými představeními okouzlovali kolemjdoucí.

Z mostu spojujícího oba břehy Rýna je krásný pohled na nábřeží lemované stromy na jedné straně a na druhé zastavěné domy vzdáleně připomínajícími Malou stranu v Praze. Jdouce v davu turistů jsem pokračoval doleva do mírného kopce. Cesta šla kolem obchůdků s dárkovými manufakturními předměty, starožitnostmi nebo galeriemi a končila na rušném náměstí. Rušném, díky mnoha pouťovým atrakcím v centru s velkým ruským kolem. Než se prodírat touto poutí, raději jsem vykročil směrem k věži nedalekého kostela. Z jeho zahrady bylo vidět nábřeží ještě lépe, než z mostu. Člověk teprve tady získal přehled, jak široký je Rýn, a jak dlouhý byl most přes něj.

Samotný kostel je zajímavý mnoha původním dřevěným nábytkem, barevnými vitrážemi i různým stylem jednotlivých částí, které vznikaly v průběhu času. Ze zadní části je potom možné se dostat do mauzolea, kde jsou uloženy ostatky místních biskupů, rytířů a dalších významných osobností.

Pokračoval jsem od kostela doleva, proti směru davu přicházejících lidí. V této historické části města není jediná ulička ušetřena obchodů táhnoucích se od jedné strany ke druhé. Všechny mají co nabídnout a bývají, pokud to jde i trochu tématicky zaměřené. Několik jsem jich prošel, až jsem skončil na spodním náměstí. Zde opět bylo několik atrakcí. Vykukující slunko i únava nohou mě dovedly ke stánku s občerstvením, kde jsem si objednal svařené víno. Opět velice potěšen jeho kvalitou jsem ignoroval kurz, kde 1EUR = 1frank. Kéž by to bylo i naopak…

Posilněn teplým nápojem jsem zase zvolil jednu z rušnějších uliček, která, jak se později ukázalo byla plná hodinářských obchodů. Nutná byla zastávka u každé výlohy neboť zde byly vystaveny mnohé z novinek představených na největším veletrhu hodinek, který se zde v Basileji každoročně koná. Tentokrát mě ulice dovedla na větší náměstí, v jehož čele se nacházela známá červená budova. Její obsah mě sice nenadchnul, ale díky své barvě je oproti jiným, šedivým, výrazně víc fotogenická. Nicméně na ostatních budovách, z nichž některé byly pomalované středověkými freskami, bylo zajímavé to, jak se podařilo vtěsnat do staré zástavby moderní obchody v čele s McDonaldem. Zde jsem provedl tradiční komparaci chuti BigMacu. Tentokrát jsem neshledal výraznějšího rozdílu v chuti oproti pražské alternativě.

Protože čas už značně pokročil, pomalu jsem se vracel směrem k parkovišti. Nejvíce času mi ale zabralo prodrat se davem, návštěvníky pouti v těsné blízkosti výstaviště. Nakonec jsem ale i já podlehl vábení nepřeberného množství vůní ze stánků s občerstvením a okusil jsem ovocný špíz politý mléčnou čokoládou. Tento dezert byla zároveň i sladká tečka za mou jednodenní návštěvou Švýcarska. Nyní už následovalo jen 150km zpět do Štrasburku.

EIN: 1

Be Sociable, Share!
Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené, Realizované expedice. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


− pět = 2

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>