Radeč

Vstávání bylo krušnější, než jsem čekal. Moje výroční géčka sice včas
zazvonila, ale na tuto skutečnost mě musela upozornit dosud tvrdě
spící manželka. Přípravy byly nečekaně náročné, příště si nechám víc
času, než jen 20 minut. Divné, v pracovní dny mi to stačí. Na metro
jsem vyrazil svižnou chůzí, ale posléze přidal do poklusu, když jsem
si uvědomil krtkovy desetiminutové intervaly.

Příchod do odbavovací haly Hlavního nádraží byl docela šok, protože
pokladny už tak nějak nejsou tam, kde bývaly. Hledání poklady číslo
jedna se tak ukázalo jako větší problém, než jsem čekal. Kluci už
netrpělivě čekali, nicméně  zpoždění naštěstí činilo pouze pár minut.
Mezitím co jsem chytal dech kluci koupili jízdenku. Zpáteční nás vyšla
dohromady na necelých šest set, což mě příjemně překvapilo.

Nástup do vlaku byl bezproblémový, cestou jsme stihli doplnit ještě
zásoby jídla a pití. Cesta utekla rychle – i díky tomu, že jsme jeli
rychlíkem. Trochu mě ale zarazilo, že jsme nemuseli platit rychlíkový
příplatek.

Start samotné túry – a počátek GPS track logu – byl v Mýtě na nádraží
něco po deváté. Počasí bylo zpočátku poměrně chladné a bylo zataženo.
Nicméně nepršelo a cesta pod nohami utíkala rychle. I proto, že jsme
nasadili poměrně svižné tempo. Podešli jsme dálnici, s první sváčou
minuli kapličku sv. Vojtěcha a pokračovali dále celkem hustým lesem
k první křižovatce. Mezitím spadlo pár sněhových vloček a s každým
nastoupaným výškovým metrem povážlivě klesala teplota. I přesto jsem
vypustil druhou vrstvu a nechal jen termotriko a softshellovou bundu.

První zásadní moment nastal u jednoho významnějšího rozcestí, kdy jsme
jednoduchým počtem s údaji z ukazatelů, GPS a mapy došli k závěru, že
původní plán v podobě 15-18km byl hrubě podhodnocený. Avšak s úsmevem
na rtech a pod heslem „není malých cílů“ jsme se vypravili dále.

Zhruba v polovině cesty jsme se dostali na vyhlídku Hrad nedaleko
vrchu Brno, kde proběhlo pár obligátních fotografií a MMS. Odsud to
již bylo kousek k pomyslnému středu trasy právě na vrchol Brno. Opět
pár fotek, občerstvení a cesta dál – čas sice netlačil, ale nebylo zde
kromě televizního vysílače nic moc k vidění.

Cesta dál se již převážně svažovala, pečlivě nastoupané výškové metry
jsme nechávali bez skrupulí za zády. U některých členů expedice se
objevily první známky opotřebení těla, zejména dík větší náročnosti
sestupu.

Závěrečná etapa trasy již rovinatou krajinou nás vyvedla z lesa mezi
pole a poslední úsek dokonce po silnici. Do obce Radnice k místnímu
nádraží jsme dorazili po pěti hodinách chůze s 24 kilometry v nohách. Bylo
třeba již naplánovat pouze vydatnější jídlo. Použitelné podniky jsme nechali
za sebou, takže to chtělo někde po cestě. Perfektní k tomu byly Rokycany,
kde jsme měli necelou hodinku čekání na spoj. V místní pizzerce jsme si dali
výživné těstovinky.
Cesta z Rokycan utekla rychle a celý den jsme zakončili dezertíkem a kávičkou
u Potrefené husy na hlaváku.
Díky kluci za skvěle strávený den!
Příště dáme Sněžku! :)>

Autor: Marty

Každá překážka je novou výzvou a jejím překonáním se posuneme o něco dál.
Příspěvek byl publikován v rubrice Realizované expedice se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *